Postní doba u sv. Augustina

V Hippo, v přeplněné bazilice.

„Život, který prožíváme v tomto světě, je časem naší pokory a je symbolizován těmito dny, kdy se zdá, že Kristus Pán, který trpěl a zemřel za nás jednou provždy, jako by každý rok trpěl znovu.“[1]

Augustin opakoval tato slova, když církev vstupovala do slavnostního času (sollemne tempus[2])postní doby. Jeho lid to věděl, a spěchal si poslechnout zahajovací řeč, která vytyčila postní cestu. Biskup sám si uvědomoval, že říká věci už známé, ale bylo třeba je připomenout křesťanům z Afriky. Ti jistě nebyli méně roztržití než my a hrozilo jim, že prožijí postní dobu povrchně a nebudou brát vážně křesťanská tajemství tohoto liturgického období.

Také my se přidáváme k davu věřících a spěcháme do baziliky v Hippo, abychom naslouchali živým kázáním afrického biskupa.

Doba naší pokory

Půst je živou vzpomínkou tvrdé a bolestivé historie vedoucí k pokoji, který je opravdovým symbolem „(času) doby naší pokory“ (tempus humilitatis nostrae).[3]

„Je to užitečný čas pro pěstování pokory duše.“[4] Jsou to dny, v nichž si máme uvědomovat své slabosti a nemoci, které doprovází naše pozemské putování. Toto neustálé cvičení v pokoře máme prožívat jako příležitost k obměkčení a přípravě svého srdce na setkání s Kristem prostřednictvím skutků pokání. „Celé naše úsilí v tomto životě spočívá v uzdravení pohledu srdce, abychom viděli Boha.“[5]

Doba postní je „slavnostní čas“, ale je zároveň „slavností pokoření“ (solemnitas humiliationis).[6] Dokonalým vzorem pokory je Kristus Ježíš.

Ve znamení Kristova kříže

Podle Augustina čtyřicet dní, které předcházejí Velikonocím, máme zaměřit na Kristovo umučení, neboť bez něho by byla nemyslitelná radost z Aleluja a naděje na úplnou radost a na věčné štěstí, kterou křesťan živí, by byla nepodložená.

Půst je tedy v pravém smyslu slova čas ukřižování. Je zapotřebí ho prožít ve znamení Kristova kříže, kříže, na kterém „by měl křesťan viset nepřetržitě.“[7]  

Povzbuzení biskupa z Hippo je strohé: „Křesťane, žij takto stále ve svém životě; nechceš-li zapadnout do bahna, nesestupuj z kříže.“[8] Na popravišti, nástroji strašných utrpení, visí Hlava a vzdalovat se od paží přibitých na dřevě, znamená ničit Tělo a zůstat uvězněn v léčkách a svůdnosti zla.

Noc tohoto světa nás čeká na úpatí kříže. Je to noc pokušení a prvním pokušením je sejít dolů z kříže. Čili, opustit následování Krista a obrátit se ke svodům světa.  „Snažme se“ – nabádá Augustin – „aby ten řvoucí pojídač nás nenašel spící ne v těle ale v duši.“[9]

Čas porodu

Ale čas kříže je také „časem porodu.“[10] Doba postní totiž vyjadřuje širší význam o utrpení Krista: kříž je nástroj milosrdenství.

Na Kalvárii nestojíme před gestem bezdůvodného utrpení, ani před stoickým darováním se. Kristovo utrpení je plodné pokání, které je vedené nesmírnou milující silou lásky. Stejně jako bolest porodu. A v tomto světle má křesťan činit pokání během půstu (i během celého pozemského života): nejde o to, aby se sužoval prázdnými asketickými praktikami, nebo aby uspokojoval své svědomí zbožnými tradičními úkony, protože „dary Boží neprospívají k ničemu, chybí-li pouto lásky.“[11]

Existuje další aspekt, co nesmí být přehlížen. Umučení Hlavy, která trpí na kříži, tajemně pokračuje v mukách Těla, kterým je církev: ona tím na svém těle doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap (porov. Kol 1, 24).

Půst tedy není součtem individuálních snah na dosaženi spásy. Pokání není soukromá záležitost. Nic není tak daleko od Augustinova vnímání církve: on vidí hlubokou symbiózu mezi Kristem-Hlavou (Christus caput) a Kristem-Tělem (Christus corpus), které jsou mysticky jedno (unus).

Tvrzení, že kající praxe má ekleziální rozměr, neznamená ovšem, že kající závazky jsou pro církev všeobecné a bez individuální zodpovědnosti.

Každý osobně a všichni spolu jsme povoláni být na kříži s Kristem ukřižováni. (porov. Gal 2, 20).

Pokání společné a osobní

Na čem záleží je to, aby každý žil postní dobu s vroucím odhodláním podle stavu, ve kterém se nachází. Augustin je velmi citlivý na tuto dimenzi pokání, zároveň společenskou i osobní.

Stejně tak zdůrazňuje i další věc, kterou často opakuje v homiliích: postní pokání má být „něco víc“ než to, co je praktikováno v dalších dnech roku. Augustin říká: „Křesťan má být horlivý v almužnách, postech a modlitbách celý život, ale především, když se blíží svátek Velikonoc.“[12]

Doba postní vyžaduje, abychom přidali něco k běžnému křesťanskému životu, a přinášeli oběti v rámci toho, co je „dovoleno.“

Větší horlivost

Augustinovy směrnice jsou v tomto smyslu velmi konkrétní a podrobné. Nestačí se zdržet masa, ale je zapotřebí zdržet se hádek. To, co se ušetří půstem, má být rozdáváno jako almužna pro nejchudší. Nikdo není tak chudý, že nemůže rozdávat jako almužnu odpuštění. Zdrženlivost manželů má být chráněna a naplněna modlitbou.

Jak vidíme, jde o bohatý plán kajícnosti. „Tato slavnostní doba – opakuje Augustin – má motivovat ty, kteří jsou v jiné dny líní … Ale také ty, kteří jsou obvykle pohotoví v dobrých skutcích, teď je mají dělat s větší horlivostí.“[13] Proto je jeho výzva náročná: „V těchto dnech zmírňujte touhu po věcech dovolených, abyste se zdrželi úplně od těch nedovolených.“[14] A přidává: „Vy, kteří v ostatních dnech ovládáte své tělo nepřetržitou zdrženlivostí, v těchto dnech přilněte k svému Bohu častějšími a horlivějšími modlitbami.“[15]

Všem a každému, od nejlínějších křesťanů až po panny, je adresována postní výzva k pokání.

   Z knihy: Agostino Clerici Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 53-59. Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.


[1] Kázání 206, 1.

[2] Tamtéž 208, 1; 209, 1; 210, 1.

[3] Tamtéž 206, 1.

[4] Tamtéž 210, 8, 10.

[5] Tamtéž 88, 5.

[6] Tamtéž 210, 6, 8.

[7] Tamtéž 2O5, 1.

[8] Tamtéž 205, 1.

[9] Tamtéž 210, 5, 6.

[10] Tamtéž 210, 5, 7.

[11] Tamtéž 209, 3.

[12] Tamtéž 207, 1.

[13] Tamtéž 206, 5.

[14] Tamtéž 206, 3.

[15] Tamtéž 205, 3.