Když jsem již v dospělém věku absolvovala svou první svatou zpověď, dostala jsem také pokání. Ten den si pamatuji, jako by to bylo dnes: bylo sobotní ráno, lednový mrazivý den, bílé sluníčko a třpytivé ticho. Měla jsem za úkol přečíst si podobenství o ztraceném synu, úžasný příběh z 15. kapitoly Lukášova evangelia. Vzpomínám si, jak jsem nad ním rozjímala, tehdy mě ovšem vůbec nenapadlo, jak pevně vstoupí do mého života a že mě bude jako vzácný dar doprovázet v jeho nejrůznějších chvílích.
Jedno z posledních výrazných setkání s příběhem o ztraceném synu se pro mě odehrálo ve vídeňském Kunsthistorickém muzeu na podzim minulého roku. Těsně před odchodem z posledního sálu jsem nečekaně zahlédla důvěrně známý motiv zpracovaný na plátně z roku 1773 od italského malíře Pompea Batoniho. Je na něm zobrazen mladší ztracený syn v okamžiku, kdy padá do starostlivé náruče svého otce. Polonahého, chudého a plačícího syna přijímá a ukrývá ve svém teplém purpurovém plášti otec, bohatě a krásně oblečený a jako král ozdobený zlatými řetězy a drahokamy. Dalo by se říct, že jedním z ústředních motivů je právě ono nesmírné bohatství, nepochybně symbolické zobrazení nekonečného bohatství samotného Stvořitele velkoryse pečujícího o své stvoření.
Zdá se mi nicméně, že hlavní poselství obrazu i samotného podobenství je ukryto v něčem jiném – v něžné, milosrdné a bezpodmínečné otcově lásce – a tuto skutečnost se malíři podařilo zachytit opravdu dobře. Zadívejme se na pohled tohoto otce, jehož syn ho před dlouhou dobou opustil a po promarnění veškerého zděděného majetku se vrátil do rodného domu, zklamaný, ztracený a rozdrcený těžkým životním údělem. Možná by ze strany otce byl na místě vztek, výtky, odmítnutí nebo dokonce výsměch, ale ne, na jeho tváři nic takového vidět není. Jeho pohled i celý jeho postoj vyzařuje klid, lítost a péči: nesahá po zbrani, ale hledá lék; neničí, ale miluje – milosrdně a věrně. Skrývá nahotu svého syna, přijímá ho do své náruče a… starostlivě si ho prohlíží. Vidí utrápené polonahé tělo, vidí ubohé hadry, vidí špinavou misku zavěšenou pomocí provazu kolem beder. A co vidí za tím vším? Vidí duši posetou ranami, vidí mnoholeté zoufalé nevyslyšené volání o pomoc, vidí těžké zklamání a utrpení, vidí ztracené iluze, osamělost, zpackaný život. A každé této rány se jako balzámem dotýká svým pohledem, opatrně, jedné po druhé, citlivě a uctivě. Ano, každá rána bude prohlédnuta a ošetřena, každá slza bude setřena.
Ještě jeden důležitý detail v podobenství by ale neměl ujít naší pozornosti. Syn, když po odchodu z rodného domu utratil otcův majetek a pod vlivem nepříznivých životních okolností se ocitnul na pokraji nouze, se nakonec rozhodl se vrátit. Vrátit se ovšem nikoliv jako syn – byl si příliš dobře vědom svého provinění – ale jako nádeník, služebník, aby si vydělal aspoň něco a neumřel hlady. V oné „daleké zemi“ u onoho hospodáře, u kterého pracoval a který ho poslal na pole pást vepře, tj. dělat tu nejšpinavější práci, se naučil logice „něco za něco“. A s tímto postojem pak přišel zpátky i ke svému otci. Jak zoufale ztracený musel být, když už ani od vlastního otce nečekal žádné slitování! Přišel nicméně s velkou pokorou a uznáním vlastních chyb. Pro otce je to ale pořád syn, marnotratný, ztracený, ale přesto nade všechno milovaný, a podle toho k němu také přistupuje. „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ (Jan, 15,20). Nechce po něm žádné oběti, nechce, aby si syn cokoliv zasloužil, odpracoval, vynahradil. Ne, on ho prostě miluje a chce mu dát vše zdarma, jen tak, z lásky, protože je to jeho syn!
Kéž si i my nejen při každé zpovědi pamatujeme, že se vracíme domů, ke svému nebeskému Otci, který nás miluje, který je už v momentu našeho obrácení a lítosti „pohnut soucitem“ a přeje si pro nás jen to nejlepší. Nechtějme si v tu chvíli nic odpracovat, vydělat si jeho lásku a přízeň, protože On nám chce dát darem nejen odpuštění, přijetí, pochopení, útěchu, ale – jako v podobenství – nás chce obléknout do nejlepších šatů a dát na ruku prsten. „Všechno, co je moje, je i tvoje,“ říká otec v podobenství v následujících větách. Nedostáváme tedy mzdu, ale dědictví, a proto jediným a nejdůležitějším úkolem je s vděčností a láskou ho přijmout, pečovat o něj a předávat ho dále. „Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha“ (Gal, 4,7). „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je“ (1J, 3,1).
Kateřina Tourková
