Evangelia jsou bohatá na silné příběhy i na výrazné inspirující postavy. Pro mě však existujete jedna, ke které mám zvláštní niterní vztah, a tou je Marie Magdaléna. Ta, která – spolu s dalšími ženami – následovala a sloužila Ježíši po celou dobu jeho veřejného působení. Ta, která mu věřila, byla mu nablízku, a to až do posledních okamžiků jeho života. A také ta, které se jako první zjevil po zmrtvýchvstání.
Podle všeho vstoupil Ježíš do Mariina života jako zachránce. Jak referují evangelisté Lukáš a Marek, vyhnal z ní sedm zlých duchů (Lk 8,2; Mk 16,9), tudíž ji uzdravil a vrátil ji k normálnímu životu. Příběhů uzdravení máme v evangeliích poměrně hodně, stačí si vzpomenout na uzdravení chromých, slepých, posedlých, malomocných. Zdaleka ne vždycky ale vedlo něčí uzdravení k tomu, že se dotyčný obrátil nebo začal následovat svého uzdravitele. A tady se projevuje první věc, kterou na Magdaléně tak obdivuji: byla vděčná a ve své vděčnosti také dokázala být věrná a štědrá. Lukáš zmiňuje o tomto faktu jakoby mimochodem, ale v mých očích to není nic malého: Marie Magdalská spolu s dalšími ženami všude následovala svého Mistra a starala se o něj ze svého majetku. Byla tedy zřejmě bohatá nebo přinejmenším dobře zabezpečená, dalo by se tedy předpokládat, že mohla být i vzdělaná a nejspíše pocházela z dobré rodiny. Přesto složila všechno k nohám svého Pána i jeho apoštolů a sloužila mu až do samého konce bez ohledu na jakékoliv ztráty nebo rizika. Taková byla její nejpravější a nejvlastnější bohoslužba: obětovala Pánu celý svůj život, aniž by požadovala cokoliv pro sebe.
Dalším důležitým okamžikem, o kterém mluví apoštolové, je Mariina přítomnost u kříže. Ve chvíli nejukrutnější zkoušky a nejtěžšího Ježíšova utrpení byla poblíž. I tady spolu s jinými ženami – Pannou Marií, matkou Zabedeových synů, Salome a dalšími – projevuje svou věrnost, oddanost, ale nejen to. Ukazuje se i jako velice odvážná a dokonce statečná: nezalekla se – jako většina mužů z řad Kristových učedníků – trestu nebo pronásledování a zůstala u kříže. Podstoupila tím ovšem i sama nejvyšší utrpení, svého druhu mučednictví, vždyť musela přihlížet trápení a smrti svého Pána, a to může být někdy horší než vlastní tělesná muka. Ani to ji ale neodradilo a nesvedlo z nastoupené cesty. Po smrti prokazuje Ježíši poslední službu: přichází, aby ho pomazala vonnými mastmi.
Tento příběh, tj. Mariino setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem u prázdného hrobu, nejvýrazněji a pro mě rozhodně nejkrásněji popisuje evangelista Jan (Jan 20,1–18). Přišla „prvního dne v týdnu časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn“. Běžela tak za Petrem a Janem a referovala jim o tom, co se stalo: že jejich Pána vzali z hrobu a že neví, kam ho položili. Oba muži tak okamžitě vyrazili na ono místo a na vlastní oči uviděli, že je hrob prázdný. Následně se ale vrátili domů, neboť „ještě nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. Marie ovšem nepotřebovala ničemu rozumět. Byla tak nešťastná, že prostě jen stála u hrobky a plakala. Nehledala žádné souvislosti, nebrala ohledy na možná nebezpečí, ani neodešla ve stopách apoštolů. Zůstala tam, kde byla.
A tady se děje něco zvláštního: nejdříve se jí zjeví andělé a zeptají se jí: „Ženo, proč pláčeš?“ A po chvíli před ní stojí samotný zmrtvýchvstalý Pán a zopakuje stejnou otázku. Marie je ale tak pohroužená do svého zármutku, že ho nepozná, řekne nicméně v domnění, že je to zahradník, že vzali jejího Pána a že neví, kam ho položili. Ptá se také, zda neví, kam ho odnesli, a dokonce dodává, že je ochotná ho přinést zpátky, jen co jistí, kde je. A toto byl největší projev její lásky – čiré, nezištné, milosrdné, laskavé, lásky, která nikdy nekončí… Neplakala, protože byla zklamaná tím, jak se události vyvinuly, ani ze strachu, ani ze ztracených iluzí o dlouho očekávaném Mesiáši a osvoboditeli židovského národa. Nic si nenárokovala, nedělala žádné zázraky ani hrdinské činy, prostě jen plakala. Plakala ale proto, že ho milovala takového, jaký je, protože jí chyběl a protože mu chtěla sloužit i po smrti. Takto krásně uměla tato žena milovat!
Tu se jí Ježíš dal poznat, když zvolal „Marie!“. Obrátil se na ni jménem, protože znal její duši a věděl, že ho miluje nejvyšší možnou láskou: věděl, že se ho nebude na nic vyptávat, nebude pochybovat, prosit, ale beze slov udělá vše, o co ji poprosí… A to se také vzápětí stalo: poznala ho a hned běžela oznámit učedníkům, co jí Mistr řekl. „Viděla jsem Pána!“, řekla. „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“, praví následně Ježíš svým učedníkům, jakoby mluvil i o Marii.
Mysleme o tomto velikonočním období na Marii Magdalénu, na její věrnost, oddanost, štědrost, odvahu, statečnost, odhodlanost k činu. A rozjímejme o její bohoslužbě – o její lásce a také o tom, jak položila na oltář celý svůj život ve službě Bohu.
„Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba.“ (Řím 12,1).
Kateřina Tourková
