Po jisté době pobývání s Ježíšem se apoštolové na něj obrátili s prosbou, aby je naučil modlit se. Na první pohled se toto jejich přání může zdát poněkud zvláštní, vždyť modlitba pro ně nepochybně musela představovat důvěrně známou zkušenost. A přesto po tom toužili ve svém srdci a nejspíše tušili, že je to něco velmi důležitého, co je zrovna teď může a má naučit právě Pán Ježíš.
Postoj prvních Ježíšových učedníků mi připadá nesmírně cenný a pozoruhodný v tom, že je plný nejen zvídavosti, chuti učit se novému, pokory; ještě více z něj vysvítá jejich touha po rozhovoru s Bohem: vždyť co jiného je modlitba než duchovní úkon dialogu, setkání a hovoru se svým nebeským Otcem? A právě to chtěli, aby jim Ježíš zprostředkoval: aby je naučil rozmlouvat s Bohem tak, jak to dělal on sám. Touto dobou již s ním strávili mnoho dní a měsíců, byli přítomní zázraků, které vykonal, vyslechli nespočet ponaučení, podobenství, měli neustále před očima jeho vlastní modlitbu. To vše je vnitřně proměnilo, a tak zřejmě nadešel čas pro to, aby dostali i tento dar. Byli připraveni dar modlitby Páně přijmout, protože věřili svému Učiteli a byli otevřeni pro rozhovor s Bohem.
Modlitba Otče náš, kterou tehdy Ježíš svým učedníkům zanechal, je i po více než dvou tisících let s námi. Máme i velké množství jiných modliteb a duchovních postupů a tradic. Leckteré z nich možná známe a třeba je náš život poznamenán i pravidelnou modlitební praxí. A přesto, podobně jako apoštolové, i my můžeme znovu a znovu prosit: Pane, nauč nás modlit se! Pane, ať je má modlitba ryzejší! Pane, nedokáži se modlit, pomoz mi! O co tedy jde a proč máme neustálou potřebu učit se něco, co dobře známe? Napadá mne, že pro pochopení této otázky může být užitečné sáhnout po běžné zkušenosti mezilidského dialogu.
Určitě už jste si někdy všimli, že některé dialogy spíše připomínají monolog: mluví jen jeden, a to třeba i v podobě výtek, proseb, naléhání nebo prostě jen neustálého tlachání. I když je to formálně vzato dialog, ve své podstatě ale jde leda tak o dialog se sebou samým. Dialog vlastní, opravdový, oproti tomu vyžaduje otevřenost a naslouchání: já mluvím, druhý pozorně naslouchá a odpovídá, a naopak. Někdy odpovídá jen tím, že mlčí, ale i to mlčení samotné není prázdné, ale naopak je plné smyslu, přítomnosti. Když se se svým protějškem příliš neznáme, často je zapotřebí hodně slov a vysvětlování. Naopak když se známe dobře, může dialog proběhnout i zcela beze slov: stačí letmý pohled, pohyb, povzdech. V každém případě ale vyžaduje opravdový dialog vykročení ze sebe a vydání se vstříc tomu druhému – bez předsudků, s upřímným zájmem a otevřeným srdcem – a to třeba i s rizikem, že uslyšíme něco, co se nám vůbec nebude líbit. Když nejsme připraveni setkat se s vůlí a pohledem svého protějšku, tak se rozhovoru nejspíše vyhneme. Když mu nedůvěřujeme, nejsme upřímní. V pozadí každého dialogu tak stojí jakási neviditelná a proměnlivá skutečnost, které se říká vztah a která určuje kvalitu i intenzitu jakéhokoli setkání.
A tak se mi zdá, že podobně se to má i s modlitbou: tento niterný a tajuplný rozhovor s Bohem nutně má svůj základ v našem vztahu, vzájemné důvěře, porozumění. Můžeme si tak položit otázky: Jaký vztah s Bohem mám tady a teď? Zajímám se o jeho pohled na svět a na svůj život? Důvěřuji mu? Jsem připraven/a nejen předložit své prosby, pocity, potřeby, ale i vyslyšet jeho názor a říct: Buď vůle Tvá? Kéž nás Pán Ježíš, který je celý ztělesněním otevřeného láskyplného vztahu s Bohem, vztahu Syna a Otce, naučí být opravdovými, upřímnými, vytrvalými ve svých snahách o modlitbu a kéž nám k tomu – prostřednictvím Ducha svatého – dá víru, pokoru, moudrost, sílu a lásku.
Kateřina Tourková
