Úvod
Našim čtenářům, kteří od doby Vánoc až dosud posvětili liturgický čas i s pomocí kázání sv. Augustina, nabízíme teď výňatky z Augustinových homilií u příležitosti letnic – Slavnosti seslání Ducha svatého.
Ve svých kázáních o tomto svátku příchodu Ducha svatého Augustin zdůrazňuje především jeho církevní význam: přislíbený Duch přichází, naplňuje učedníky silou k misii, a skrze dar jazyků prvním věřícím předpovídá univerzálnost „katolické“ církve.
Při zdůrazňování jednoty, kterou Duch tvoří, se Augustinovo kázání stává vášnivým voláním ke schismatickým donatistům, aby se vrátili k „všeobecné matce“ a její jednotu nadále nedrobili.
Zároveň věřící, kteří žijí bezpečně v „hnízdě“, Augustin vybízí, aby byli zdravými údy těla Kristova, kterým tak nehrozí amputace, protože je Duch stále oživuje.
Všem připomíná – skvělé tvrzení! – že Ducha svatého má pouze ten, kdo miluje a vytváří jednotu.
Z Kázání 267, o letnicích v roce 412
Seslání Ducha svatého
1. Dnešní slavností si připomínáme Pána Boha mocného a velkou milost, která se na nás vylila. Proto slavíme slavnost, aby to, co se jednou provždy uskutečnilo, nebylo „vymazáno z paměti“. Slavností se nazývá proto, že se zpravidla opakuje každý rok[1].
Dnes oslavujeme příchod Ducha svatého. Pán totiž poslal z nebe toho, kterého přislíbil, když byl ještě na zemi. Dal slib, že ho pošle z nebe za následující podmínky: „Nemůže přijít ten, – řekl – jestliže neodejdu; odejdu-li, pošlu ho k vám“ (Jan 16, 7). Proto Pán trpěl, umřel, vstal, vystoupil vzhůru. Zbývalo jen splnit to, co slíbil. Na toto čekali jeho učedníci, sto dvacet lidí, jak je psáno (viz Sk 1, 15) – desetinásobek počtu apoštolů; vždyť si vyvolil dvanáct, a seslal Ducha na sto dvacet. V očekávání tohoto příslibu se tedy modlili v jednom domě, protože se stejnou vírou toužili po tom, o co stejnou modlitbou prosili. Byli těmi novými měchy, čekali na nové víno (viz Mt 9, 17), dokud nepřijde. Vskutku, ten velký Hrozen už byl stisknut a oslaven. Čteme právem v evangeliu: „Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.“ (Jan 7, 39).
Dar jazyků
2. Jak jste již slyšeli, stal se velký zázrak. Všichni přítomní do té doby uměli jediný jazyk. Přišel Duch, naplnil je, a začali mluvit různými jazyky všech národů, jazyky, které nikdy předtím neznali ani se je neučili. Naučil je ten, který přišel: vstoupil, vléval se, naplnil je…
Přítomní lidé byli udiveni – někteří užasli, jiní se posmívali a říkali: „Jsou opilí, plní moštu“ (viz Sk 2, 13). Vysmívali se, ale říkali svým způsobem něco pravdivého. Ve skutečnosti se lidé stali měchy naplněnými novým vínem. Víte, co čteme v evangeliu: „Nikdo nedává do starých měchů mladé víno“ (Mt 9, 17); tělesný člověk nemůže rozumět duchovním věcem (viz 1 Kor 2, 14). Život podle těla je zastaralý, život podle milosti znamená novost. Čím více se člověk obnoví k lepšímu, tím více pochopí, co je pravda.
Předobraz církve
3. Snad teď, bratři, nám Duch svatý není dán? Kdo by toto tvrdil, není hoden ho přijmout! Také teď je dáván. Proč tedy nikdo nemluví jazyky všech národů tak, jak mluvil tehdy ten, kdo přijal Ducha svatého? Proč? Protože se naplnilo to, co ona událost znamenala. Ale co? Když jsme oslavili postní dobu, pamatujete-li si dobře, představil jsem vám Pána Ježíše Krista, jak učí svou církev, a že vystoupí do nebe. Učedníci se ho vyptávali: Kdy bude konec světa? A on jim odpověděl: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci“ (Sk 1, 7). Pak přislíbil to, co dnes splnil. „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“ (Sk 1, 8).
Tehdy církev byla v jednom domě, a dostala Ducha svatého; byla nepočetná, ale zastoupená v jazycích celého světa. Hleďme, tímto způsobem se již naznačovala současná situace. Co jiného totiž znamená skutečnost, že ta maličká církev mluvila v jazycích všech národů, ne-li to, že současná velká církev, rozšířená od východu slunce až na západ, mluví v jazycích všech lidí? Teď se splňuje to, co tehdy bylo přislíbeno. Slyšeli jsme, viděli jsme. „Slyš, dcero, a viz“ (Žalm 45, 11). Královně samotné (církvi) je řečeno: „Slyš, dcero, a viz“; slyš příslib a viz splnění. Neoklamal tě tvůj Bůh, neoklamal tě tvůj ženich; neoklamal tě ten, kdo za tebe vylil svou krev; neoklamal tě, kdo tě z ošklivé učinil krásnou, z nečisté učinil pannou. Tobě bylo přislíbeno to, co se týkalo tvé budoucnosti. Příslib, který jsi dostala tehdy, když jsi byla počtem lidí malá, se však splnil až teď, když zahrnuješ mnoho lidí.
Duch svatý, duše církve
4. Nikdo ať tedy neříká: Přijal jsem Ducha svatého; jak to, že nemluvím v jazycích všech národů? Chcete-li mít Ducha svatého, snažte se rozumět, bratři. Náš duch, skrze kterého každý člověk žije, se jmenuje duše; náš duch, ze kterého je každý jednotlivý člověk živ, se nazývá duše; a podívejte se, co dělá duše v těle. Oživuje všechny údy: vidí očima, slyší ušima, čichá nosem, mluví jazykem, jedná rukama, kráčí nohama. Je přítomná současně ve všech údech, aby žily, všem dodává život, a každému vlastní úkol. Oko neslyší, ucho nevidí, jazyk nenaslouchá, a také nemluví ucho nebo oko, ale přesto žije: žije ucho, žije jazyk. Úkoly jsou různé, život je jediný.
Taková je Boží církev: v některých svatých koná zázraky, v jiných ohlašuje pravdu, v dalších svatých zachovává panenství, v jiných zachovává manželskou čistotu; v jedněch to, a v druhých tamto. Každý jednotlivě dělá svůj vlastní úkol, ale všichni stejně žijí. Čím je tedy duše pro tělo člověka, tím je Duch svatý pro Kristovo tělo, kterým je církev. Duch svatý působí v celé církvi to, co duše vykonává ve všech údech jediného těla.
Dávejte pozor však na to, čeho se máte vyvarovat, čemu se máte vyhnout a čeho se bát. Stává se totiž, že v lidském těle, nebo spíše z těla je nějaký úd useknut: ruka, prst, noha. Následuje snad duše osud useknutého údu? Dokud byl v těle, žil; úd useknutý z těla ztrácí život. Takto i člověk je křesťanem katolíkem, pokud žije v těle (církvi); když je useknut, stane se heretikem. Duch svatý nenásleduje useknutý úd. Jestliže chcete žít v Duchu svatém, zachovávejte lásku, milujte pravdu, mějte touhu po pravdě, a takto dosáhnete věčnosti. Amen.
KÁZÁNÍ 269
O letnicích, v Kartágu(?), před rokem 405 nebo v roce 411
Dar jazyků předznamenává jednotu církve
1. Oslavujeme příchod Ducha svatého každoroční slavností. Z tohoto důvodu je povinné slavnostní shromáždění, slavnostní čtení a slavnostní kázání. První dvě věci již byly provedeny: přišli jste ve velkém počtu a pozorně jste naslouchali čtení. Pojďme také udělat třetí věc: ať nechybí pocta našeho jazyka tomu, kdo dal dar všech jazyků nevzdělaným, a podmanil si jazyky učených ze všech národů a sjednotil různé jazyky v jednotě víry.
„Náhlé se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr; a ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se, a na každém z nich spočinul jeden; a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dává promlouvat“ (Sk 2, 2-4).
Ten poryv větru nenadmul, ale oživil; ten oheň nesežehnul, ale osvětloval. Splnilo se v nich to, co bylo dávno prorokováno: „Není to řeč, nejsou to slova, jejichž hlas by nebylo slyšet“ (Ž 19, 4), a tak, když byli učedníci posláni ohlašovat evangelium, splnili to, co v žalmu následuje: „Do celé země bylo slyšet jejich hlas a až na konec světa jejich slova“ (Ž 19, 5).
Skrze dar jazyků lidem, kteří znali pouze jazyk svého národa, co jiného chtěl Duch svatý naznačit než to, že všechny národy budou věřit v evangelium? A tak už v prvním okamžiku každý věřící, stejně jako později způsobila jednota celé církve, promlouval ve všech jazycích.
KÁZÁNÍ 272 A
Fragment kázání o letnicích – datum a místo neznámé
Je neuvěřitelné, jak svět věřil v Krista
1. Kristus Pán se ponížil, abychom se naučili být pokorní. Byl počat v lůně ženy ten, který obsahuje všechno; narodil se ten, kdo dává vzniknout všem věcem; zemřel ten, kdo dává život každé bytosti. Ale po třech dnech byl vzkříšen a vystoupil do nebe a umístil po Otcově pravici lidské tělo, které přijal. Je to úžasné, bratři – a to je to, čemu nevěřící nechtějí uvěřit – je mimořádné, že člověk povstal s tělem a s ním vystoupil do nebe; ale je mnohem výjimečnější, že celý svět uvěřil v tak neuvěřitelnou věc. Co je podivuhodnější? Že Bůh udělal takové věci, anebo že tomu svět byl ochoten uvěřit? Je to opravdu neuvěřitelné, když také uvážíme, jakým způsobem tomu celý svět věřil! Je to způsob, který se jeví jako skutečně božský a který je pro nás naprosto jedinečný.
Údiv nad dílem Ducha svatého
2. Kristus vyslal rybařit do moře světa, se sítěmi víry, velmi malý počet rybářů – lidí prostých a nevzdělaných, pokud jde o lidské vědění, bez zběhlosti v gramatice či v dialektice. Ale co říkám „malý počet“! Poslal jich jen dvanáct. A přesto skrze ně naplnil kostely všemi druhy ryb, a to tak, že i mnozí moudří podle měřítek světa, kterým se Kristův kříž jevil jako ohavnost, se jím označili na čele. A zatímco si předtím mysleli, že by se za kříž měli stydět, a kvůli tomu se nám vysmívali, potom mu prokazovali nejvyšší úctu.
Editor českého textu: Augustiniánské opatství na Starém Brně, 2021
[1] Solemnitas enim ab eo quod solet in anno, nomen accepit: Augustin vysvětluje původ slova „solemnitas”(slavnost) z latiny „solere”= (opakovat pravidelně), slovní podobnost v češtině není.
***
Nanebevstoupení Páně se sv. Augustinem
Úvod
Svatý Augustin pronesl 12 kázání o svátku Nanebevstoupení Páně. Tento svátek začali oslavovat poprvé křesťané na východě v polovině čtvrtého století a na konci téhož století je už slaven i ve severní Africe. A tak si získal svoje vlastní místo ve velikonoční době. Křesťané, kteří se hrnuli do baziliky Míru v Hippo, snad nebyli připraveni na delší obřad než býval obvykle. Zkušený řečník, jakým byl Augustin, se snaží přitáhnout pozornost všech, ale musí uznat, že mnozí lidé příliš neposlouchají a „nemohou se dočkat, až budou moci odejít“.[1]
Augustin se svou obvyklou vášní pastýře se zabývá velkými tématy, a z nich vyvozuje důležitá a praktická ponaučení: Ježíšovo božství, jeho spojení s církví, a křesťanskou naději.
Představujeme některé pasáže z jeho kázání.
Kristus je Bůh
V nanebevstoupení Páně je – podle Augustina – přesný plán: lidé, kteří přišli do styku s Kristem prostřednictvím jeho těla, se v tomto bodě nesmí zastavit, ale mají pokračovat a objevit jeho božskost.
„Nechtěl, aby se apoštolové upínali na tělo nebo ho déle u sebe drželi kvůli tělesné náklonnosti. Když byl s nimi, považovali ho za svého učitele, za svou posilu a ochránce, za člověka právě takového, za jakého se pokládali sami … Bylo však nutné, aby se učedníci trochu povznesli, a začali na něj pohlížet duchovně a považovat ho za Slovo Boží, za Boha u Boha.“[2]
Byli upnuti k člověku v člověku, a nedokázali ho pokládat za Boha. Teprve tehdy by v něm mohli spatřit Boha, kdyby jim byl odebrán z jejich přítomnosti a z dosahu jejich očí, aby se po skončení důvěrného vztahu k jeho tělesnosti naučili rozpoznat božství i v nepřítomnosti jeho těla“.[3]
Podle Lukášova evangelia se Kristus zdržel se svými učedníky čtyřicet dní. „Bylo pro ně dobré, že se mohli utvrdit ve víře tím, že se s ním setkávali po čtyřicet dní, ale ještě lepší bylo to, že zmizel z jejich pohledu; ten, který s nimi na zemi žil jako bratr, z nebe by jim dokázal pomoci jako Pán“.[4] „Navenek se od vás vzdaluji, – jak by řekl Pán – uvnitř vás však naplňuji svou přítomností“.[5] (…) A Augustin dodává: „Ujímá se našeho srdce díky svému božství, … a přebývá uvnitř, abychom se vnitřně obrátili a byli oživeni”.[6]
Vzhůru srdce
Dalším hlediskem, které leží na srdci pastýře, je pomoci věřícímu prožít svátek Nanebevstoupení Páně jako událost, která se dotýká celého jeho života jak v jeho současnosti, tak i v budoucnosti.
„Prozatím stoupejme srdcem společně s ním, a buďme si jisti, že ho budeme následovat i s tělem. Není bezdůvodné, že jsme před chvílí slyšeli „srdce vzhůru!“; a apoštol nás nabádá: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. (Kol 3, 1-2). Povstaňte ze země; tělo ještě nemůže, ale ať létá duše. Na zemi není místo, kde by si srdce mohlo zachovat svou čistotu. A zůstane-li připoutáno k zemi, zkazí se“.[7]
V tomto okamžiku Augustin, bystře jako vždy, ukazuje prstem na lakomce: člověk, který hromadí pozemské majetky, ať už čestně nebo nečestně, „hromadí jen hodně bláta,“ [8] a tak ztrácí své srdce.
„Svou myslí věř slovu Božímu. Když je ti řečeno: Vzhůru srdce, toto musíš pochopit a udělat. Mysli na Krista, který sedí po pravici Otce; mysli, že přijde soudit živé i mrtvé. Mysli s vírou, která je v hloubce srdce. Podívej se na toho, který zemřel za tebe: pozoruj ho, jak slavně vstupuje do nebe, a miluj ho jako trpícího; hleď na něho, jak slavně vstupuje do nebe, a lpi na tom, který umírá“.[9]
Velký příslib
Pro Augustina není Kristovo nanebevstoupení k Otci jen výzvou věřit v jeho božství, ale také událostí zářivé naděje pro Církev. V Kristu-hlavě celé tělo vystoupilo do nebe.
„Jeho vzestup je příslib pro tebe“.[10] Když Kristus vstupuje do nebe, nejsme od něj odděleni. „Ten, který sestoupil z nebe, neodmítne nám nebe! (…). Mysleme teď tady na zemi, že jsme již započteni v nebi“.[11]
„Máš závdavek velkého slibu, který ti Kristus dal: to, co dnes udělal – totiž jeho nanebevstoupení – je pro tebe zaslíbení. Máme doufat, že vstaneme z mrtvých a vstoupíme do Božího království, a zůstaneme navždy s Bohem, budeme žít věčně, v radosti bez jakéhokoli smutku, zůstaneme tam bez pocitu jakékoli nudy“.[12]
Svátek se stává příležitostí k pobídce křesťanů, aby zůstali ve spojení s Kristem: „Určitým způsobem na nás Kristus volá: Buďte mými údy, chcete-li vystoupit do nebe“.[13]
„Je to opravdu úžasná věc, která nám byla slíbena (…), ale Bůh to slíbil. Abys uvěřil – řekl v podstatě –, že ke mně vystoupíš, nejprve já sestoupím k tobě; a abys uvěřil, že ze mě budeš žít, nejprve já zemřu za tebe“.[14]
[1] Sermones (Kázání) 264, 1.
[2] Sermones (Kázání) 264, 2.
[3] Sermones (Kázání) 264, 4.
[4] Sermones (Kázání) 264, 2.
[5] Sermones (Kázání) 264, 4.
[6] Sermones (Kázání) 264, 4.
[7] Sermones (Kázání) 265C, 2.
[8] Sermones (Kázání) 265C, 1.
[9] Sermones (Kázání) 265C, 2.
[10] Sermones (Kázání) 265C, 2.
[11] Sermones (Kázání) 263/A, 2.
[12] Sermones (Kázání) 265C, 2.
[13] Sermones (Kázání) 263/A, 2.
[14] Sermones (Kázání) 265C, 2.
***
Velikonoční doba se sv. Augustinem 5
Pátý velikonoční imperativ: Miluj, a dělej, co chceš.
Vrať se do hlubin svého svědomí
„Vrať se do hlubin svého svědomí, zpytuj ho. Nedívej se na to, co kvete venku, ale na to, jaký kořen je ukryt v zemi. Zakořenila se snad v tobě nesmírná touha po penězích (cupiditas)? Možná se mohou objevit skutky navenek dobré, ale skutečně dobré skutky tam být nemohou. Zakořenila se v tobě láska (caritas)? Buď si jistý, že z tohoto kořene nemůže vycházet žádné zlo.“[1]
Tímto nás Augustin zve k umění, které my, moderní lidé, ochotně zanedbáváme, anebo jsme ho dokonce zcela pozbyli: zpytovat vlastní svědomí a pečlivě ho zkoumat před Bohem, abychom viděli, z jakého kořene naše činy klíčí.
Příčinu nemorálnosti a morální lhostejnosti našeho světa máme hledat právě ve ztrátě svědectví svědomí (testimonium conscientiae). Lidová italská moudrost vytvořila jednoduchý a výstižný výraz: non c’è più coscienza, ztratil se smysl pro svědomitost!
Je to tak. Vůle postavit se čelem vůči svému svědomí mizí. Stává se, že život běží po koleji „tak to dělají všichni“, a svědomí se stane prázdnou nádobou. Když říkáme: jednal jsem podle svého svědomí, ve skutečnosti jednáme úplně nekriticky podle své touhy, bez ohledu na to, abychom se pravdivě, doopravdy konfrontovali s Božím zákonem hluboce vepsaném v každém člověku.
Augustin nás vyzývá k opětovnému objevení jedinečné a nezvratné pravdy, která přebývá v našem svědomí, a přesahuje nás, a která nás osvětluje a orientuje jako semafor dohlížející na křižovatky našeho života.
Krátká zásada
Zatímco jsme na cestě, poslechněme si znovu biskupa z Hippo, který má pro nás připravena rázná, odvážná slova: „Jednou provždy je ti dána jednoduchá zásada: miluj, a dělej, co chceš! Ať už mlčíš, mlč z lásky; ať mluvíš, mluv z lásky; ať napomínáš, napomínej z lásky; když odpouštíš, odpouštěj z lásky; ať je v tobě kořen lásky, a z tohoto kořene nemůže vycházet nic jiného než jen dobro.“[2]
Pokud jsou tvoje skutky konány v lásce, jsou zdrojem svobody pro tebe a pro všechny kolem tebe. Láska a pravda se spojují neoddělitelnou vazbou a z nich vzniká svoboda. Láska, pravda a svoboda se vzájemně propojují a obohacují.
„Miluj, a dělej, co chceš“.
Biskup z Hippo nám nenabízí nedostupný ideál, ani prohlášení o etické anarchii, ani pouhou morálku dobrých úmyslů, ale drahocenný etický základ. Augustin nekáže o volné lásce, ale o lásce osvobozující, která vždy pochází ze základu pravdy a k ní také směřuje.
Podle Augustina však není pravda, že milovat znamená dělat to, co člověk chce. Jednoduše tímto krátkým příkazem tě ujišťuje, že vše, co děláš, pokud miluješ, je pravdivé! Pokud miluješ s opravdovou láskou, to, co chceš dělat, nemůže být nic jiného než to, co chce láska.
Pátý velikonoční imperativ
Prakticky nás Augustin vybízí, abychom se den co den vraceli do sebe, zve nás, abychom zkoumali před Bohem, který přebývá v nitru člověka, motivaci svého vlastního jednání, a tak se učili stále dokonaleji vydávat se na cestu lásky, která je cestou pravdy a cestou skutečné svobody. Takovému člověku Augustin dodnes opakuje: „Miluj, a dělej, co chceš.“
Tento imperativ shrnuje všechny předcházející velikonoční příkazy: Miluj Lásku, miluj církev, miluj v čase, miluj v pravdě, miluj ve svobodě (dilige et quod vis fac). Ale pamatuj na to, co Bůh udělal, když se se usídlil mezi lidmi: „Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ (Fil 2, 8). Miloval, a dobře se podívej na to, co udělal.
„Proto ho také Bůh povýšil” (Fil 2, 9). Velikonoční tajemství Krista Pána ať vždy prozáří naši schopnost milovat, a pak i my budeme schopni rozšířit naše srdce, neboť „jestliže nás láska naplní radostí, dokud jsme ještě poutníci, jaká bude naše radost ve vlasti?“[3]
Z knihy: AGOSTINO CLERICI, Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 161-171 (výběr). Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.
[1] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 8, 9.
[2] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 7, 8.
[3] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 10, 7.
****
Velikonoční doba se sv. Augustinem 4
Čtvrtý velikonoční imperativ: Miluj pravdu, chceš-li doopravdy milovat
Bůh stvořil člověka, a člověk stvořil hřích
„Chcete-li zachovat lásku, bratři, nemyslete si, že je zachována na základě určité mírnosti nebo poddajnosti, či dokonce nedbalosti. Tak tomu není. Nemysli si tedy, že miluješ svého syna, když ho nepotrestáš, nebo že miluješ svého bližního, když ho nepokáráš. Tohle není láska, ale nedbalost. Ať je tvá láska horlivá při nápravě … Nechtěj milovat chybu v člověku, ale miluj člověka samotného; Bůh stvořil člověka, člověk však stvořil hřích. Miluj to, co stvořil Bůh, nemiluj to, co udělal člověk (Ama illud quod Deus fecit, noli amare quod ipse homo fecit).“[1]
Augustina nikdy neunavovalo opakovat přikázání lásky. A nikdy nezapomínal vybízet ke konkrétní lásce. Evangelijní přikázání ze rtů afrického biskupa nezaznělo nikdy oddělené od svého pravého vztahu k pravdě právě proto, že Augustin lásku nezaměňoval s filantropií. S rozhodností se vždy stavěl proti zlu: „Nesmíte souhlasit se zlem tím, že byste ho schvalovali, ani ho nesmíte přehlížet, aniž byste ho nekárali, ani k němu nebuďte arogantní, abyste ho urážkami kárali.“[2] Augustin vždy pečlivě rozlišoval mezi neřestí a lidskou bytostí, mezi hříchem a hříšníkem: „Člověka stvořil Bůh, hříšníkem se člověk stal svým přičiněním. Při odsouzení se nesnaž zajít až k usmrcení, abys nezpůsobil, že zatímco chceš trestat hřích, spolu s ním zatratíš i člověka.“[3]
Uplatňování lásky je tedy u Augustina úzce spojeno s předpisem: „Miluj člověka, měj v nenávisti hřích.“
Je to založeno na třech skutečnostech, které jsou pro biskupa z Hippo zásadní:
– dobrota stvoření, a zvláště lidského tvora, který v sobě nese Boží obraz;
– nepořádek hříchu, který podvrací řád pravdy stanovený Bohem;
– víra v prozřetelnost Boží, která vychovává jeho tvory k lásce podle jím daného řádu.
Z tohoto hlediska je významné to, co Augustin říká v jednom kázání: „Neodvrhuj Boží výchovu (disciplina), protože ten, kdo tě napravuje, se nemůže mýlit. Ten, kdo tě stvořil, přece ví, co s tebou má dělat. Jak bys mohl považovat svého tvůrce za tak nezkušeného, že by tě uměl stvořit, ale pak by zapomněl, jaký má s tebou úmysl?“[4]
Tím, že Augustin žádá, abychom milovali lidskou bytost, a ne její chyby, stanovuje nerozlučný vztah mezi láskou a pravdou.
Užívat věci, těšit se z Boha
Je třeba si připomenout typickou augustiniánskou dialektiku mezi uti (užívat) a frui (těšit se), protože na ní se zakládá etika vztahů mezi mužem-ženou a Bohem, mezi lidskými tvory navzájem, a mezi člověkem a světem.
Augustinova kázání adresovaná věřícím ve dnech velikonočního oktávu jsou inspirována právě touto naukou: „Nenacházejte potěšení (ad fruendum) v obyčejných věcech, které vám byly dány k prostému používání (ad utendum).“[5]
Jinde zase Augustin vysvětluje rozdíly mezi potěšením a užíváním tímto způsobem: „Těšit se z něčeho tedy znamená s láskou se přimknout k nějaké věci pro ni samotnou; užívat něco znamená používat to k dosažení toho, k čemu chováš lásku – jestliže je to ovšem lásky hodno. Vždyť by se nedovolené užívání mělo spíše nazývat přemírou nebo zneužíváním (abusus vel abusio).“[6] A dodává: „Žije spravedlivě a svatě ten, kdo ví, jak správně užívat věci. Proto abychom měli lásku řádně uspořádanou, je nutné vyvarovat se následujícího: lásky k tomu, co by člověk milovat neměl, nemilovat příliš mnoho to, co by člověk měl milovat málo, a milovat stejnou měrou to, co by člověk měl odstupňovat, někdy málo a jindy hodně. Hříšník, ať už je to kdokoli, jako takový nemá být milován; člověk, každý člověk, pokud je člověkem, musí být milován pro lásku k Bohu; Bůh musí být milován sám pro sebe.“[7]
Skloňovat lásku s pravdou
Jestliže tedy miluji něco, co má hodnotu prostředku, jako by byl cílem lásky, moje láska je neuspořádaná, a proto to není pravá láska (caritas). Pokud, abych miloval lidské stvoření, miluji také jeho chybu, nemohu říci, že opravdu miluji toho člověka; naopak, když svou nedbalostí přispívám k zachování jeho zla, musím dojít k závěru, že ho ve skutečnosti nenávidím. Stejně tak, pokud kvůli napravení jeho hříchu, člověka nenávidím, vzdálím se od řádu stvoření právě proto, že „člověka učinil Bůh, hříšníka člověk sám.“[8]
Tato nauka, která se objevuje už v prvních spisech mezi základními principy Augustinova myšlení, je hlavní bod jeho chápání lásky a umožňuje správně skloňovat lásku s pravdou.
Pro nás, kteří se často cítíme neschopní rozlišovat jemnou rovnováhu mezi pravdou a láskou, přichází znamenitá lekce. „Proč se bojíš někomu ublížit? Kdo ubližuje tomu, koho miluje? Miluj: nemůže se stát nic jiného než to, že konáš dobro. Možná někoho napomínáš? Toto je dílo lásky, ne zloby … Pravá láska ti nedovolí zanedbávat toho, který je nedisciplinovaný. Takže někdy se setkáme s důsledky, které jsou téměř protikladné a skutečně v rozporu s jejich původem, tj. že nenávist čas od času lichotí, a láska trestá. Někdo například nenávidí svého nepřítele, ale předstírá k němu přátelství; vidí ho dělat něco špatného a chválí ho … Používá lichotky: nenávidí ho, a přesto ho chválí. Jiný vidí svého přítele dělat něco podobného a chce ho odvrátit od toho špatného skutku; pokud ho přítel neuposlechne, musí také použít slova pokárání, křičí na něho, pře se s ním: občas je skutečně donucen doslova se pohádat. Tak v těchto případech nenávist pochlebuje a láska bojuje. Nehleď na slova toho, kdo lichotí, a na zdánlivou přísnost toho, kdo kárá; podívej se na pramen, hledej kořen, odkud ten postoj pochází. Tamten lichotí, aby oklamal, tento se hádá, aby napravil.“[9]
Otcovská láska
Zajisté říkat pravdu není snadné. Pravda se dá říci i takovým způsobem, že postrádá lásku, a pak by bylo lepší mlčet. Ale dejme pozor, abychom dobře pochopili tento zdánlivý nedostatek lásky: pravda nikdy není cukrátko, v každém případě způsobí určitou hořkost, téměř nikdy se nevyjadřuje sladkými slovy. Přáli bychom si, aby pravda byla bezbolestná. Není tomu tak. Autor Listu židům to již zaznamenal: „Když ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to přináší těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost“ (Žd 12, 11).
Augustin je přesvědčen, že láska, pokud je autentická, ví, jak najít správný způsob, jak říci pravdu. Samozřejmě, „v srdci ať se zachová veškerá sladkost lásky,“[10] protože „kdo porušuje lásku, bez ohledu na to, jak velké dary může mít, není nic.“[11] Láska vyžaduje úsudek založený na pravdě. „Mám na mysli – říká Augustin v kázání – příklad otce a jeho syna. Otec, i když syna zraní, miluje. A nechce, aby jeho syn zahynul. Nechá stranou své otcovské cítění, myslí na to, co je užitečné pro syna. Proč? Protože je otcem, protože vychovává svého nástupce.“[12]
Příliš často falešné obavy, že jednáme proti lásce, se stávají výmluvou, která již neumožňuje osvětlovat skutečnost světlem pravdy. Pod záminkou lásky a rozvahy chceme někdy zakrývat mnohem méně ušlechtilé postoje, jako je zbabělost nebo nedbalost, anebo lásku k pohodlnému životu.
Čtvrtý velikonoční imperativ
Čtvrtý velikonoční imperativ je jedním z nejnáročnějších: pokud opravdu chcete milovat, milujte pravdu!
Pravda, která je vyřčena v hněvu, je jako vypnutý semafor, a falešná láska je jako neřízená křižovatka.
Když se nás skutečnost ptá, a jsme vyzváni, abychom zanechali otisk našeho úsudku v linii dějin, v tom okamžiku máme překonat pokušení oddělit od sebe lásku a pravdu.
Naučíme se skloubit lásku s pravdou jenom tak, že vstoupíme do školy Lásky, která se stala pro nás cestou, pravdou a životem.
„Jestli ho miluješ, následuj ho! Miluji ho – říkáš – ale jakou cestou bych ho měl následovat? … Hledáš cestu? Naslouchej Pánu, který ti jako první říká: Já jsem cesta! Jsem cestou, abys šel. Kam? Jsem pravda a život. Nejprve ti říká, jakou cestou máš jít, a potom, kam se máš dostat: Já jsem cesta, já jsem pravda, jsem život. Přebýváním u Otce je pravda a život, a přijetím našeho těla se stal cestou. Není ti řečeno: snaž se hledat cestu k pravdě a životu; to ti nikdo neříká. Lenochu, vstaň! Cesta sama k tobě přišla a vzbudila tě ze spánku. A pokud se jí podařilo s tebou zatřást, vstaň a choď!“[13]
A v následování Jeho hlasu se naučíme milovat v pravdě.
Z knihy: AGOSTINO CLERICI, Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 146-155 (výběr). Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.
[1] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 7, 11.
[2] Sermones (Kázání) 88, 18, 20.
[3] Sermones (Kázání) 13, 8.
[4] Sermones (Kázání) 21, 8.
[5] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 2, 11.
[6] De doctrina christiana (O křesťanském učení) I, 4, 4.
[7] De doctrina christiana (O křesťanském učení) I, 27, 28.
[8] Sermones (Kázání) 13, 8.
[9] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 10, 7.
[10] Sermones (Kázání) 88, 18, 20.
[11] Sermones (Kázání) 88, 18, 21.
[12] Sermones (Kázání) 13, 9.
[13] In Johannis evangeliu tractatus (Kázání nad Janovým evangeliem) 34, 9.
***
Velikonoční doba se sv. Augustinem 3
Třetí velikonoční imperativ: Miluj ve světě, ale nemiluj svět
Učitelé, kteří jsou svědky
„Musíš chtít, aby ti všichni lidé si byli rovni. Převyšuješ-li druhého v rozvaze, musíš chtít, aby i on byl rozvážný. Pokud zůstane méně obezřetný, musí se od tebe učit; pokud má nedostatek vzdělání, potřebuje tě; a ty vypadáš jako učitel, on jako žák; tedy ty jsi na vyšší úrovni, protože jsi učitel, a on na nižší, protože je učedník. Nepřeješ-li si, aby ti byl rovnocenný, budeš chtít, aby zůstal navždy tvým žákem. Ale chceš-li ho mít navždy za svého žáka, jsi závistivý učitel. A pokud jsi takový, jak se můžeš nazývat učitelem?“[1]
Augustin nám připomíná, že láska vyžaduje napodobování a v jistém smyslu soutěživost, ale vyhýbá se závisti. Učiteli lásky mezi lidmi se staneme pouze tím, že budeme učedníky Lásky.
Učení biskupa z Hippo se znovu trefuje do černého. Přichází nám na mysl myšlenka Pavla VI. z apoštolské exhortace Evangelii nuntiandi: „Dnešní člověk raději naslouchá svědkům, kteří něco dokazují činy, než učitelům, kteří to vykládají slovy, a učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň i svědky“[2]. Mohli bychom přeložit do augustiniánského jazyka: muž a žena dnešní doby naslouchají těm, kteří se stali učiteli lásky tím, že byli učedníky Lásky.
Láska bez kořenů
To znamená, že křesťan nebo křesťanka nemůžou žít radikálnost evangelia pouze prostřednictvím lidumilství nebo spravedlnosti a solidarity. Pro pokřtěné není možné opomenout zřejmý odkaz na Boha: Boží láska zůstává duchovním základem křesťanského života.
Pokud nemiluji své bratry a sestry, moje láska je nevtělená, tedy nekonkrétní. Přestane-li Bůh být prvním v mém životě, veškerá moje láska je bez kořenů.
Nedávno mě oslovil rozhovor s Ernestem Oliverem, zakladatelem SERMINGu (Misionářská služba pro mládež v Turíně, Itálie), který se už třicet let věnuje mládeži, chudým, uprchlíkům a lidem vyloučeným ze společnosti. Dal by se od něho očekávat hymnus na solidaritu. Místo toho Olivero přiznává: „Ti, kteří nás znají, vědí, že naším prvním závazkem je spiritualita: máme tisíc aktivit, ale prvenství patří duchovnímu životu.“ Tazatel – misionář Piero Gheddo – naléhá: „Na prvním místě tedy není solidarita nebo spravedlnost?“ „Můžeš vidět,“ odpovídá Olivero, „že solidarita stoupla do hlavy nemálo křesťanům, a dokonce i kněžím, protože je proslavila. V tom je ďábel!“[3]
Mnoho křesťanů dnes si dnes přizpůsobilo evangelijní přikázání lásky tak, že prováděli opačné šlechtění: ponechali listy a odřezali kořeny. Položme si otázku: Je Bůh opravdu jediný? Opravdu zaujímá první místo? Nebo v dlouhém seznamu důležitých věcí zůstal „první“ pouze na teoretické rovině dobrých úmyslů?
Dýchání v lásce
Radikálnost, která je od nás vyžadována tím, že jsme Kristovými učedníky, je mnohem jednodušší, než si to představujeme: nejde o konání skutků lásky, ale o dýchání v lásce. Nejde o přidání času a prostoru pro dobré skutky, ale o rozšíření prostoru srdce.
„Proto, bratři, říkám vám toto, a kdybych mohl, nikdy bych to nepřestal říkat: udělejte tento nebo tamten dobrý skutek podle okolností, hodin a času. Můžeme snad neustále mluvit? Vždy mlčet? Vždy jíst? Vždy se postit? Vždy dávat chléb chudým? Vždy oblékat nahé? Vždy navštěvovat nemocné? Vždy smiřovat znesvářené? Vždy pohřbívat mrtvé? Nyní vykonáváme jednu věc, jindy druhou. Tyto činy jsou zahájeny a poté pozastaveny: láska, která jim velí, však nemá začátek a nesmí přestat existovat. Ať není láska v duši nikdy přerušena, a skutky dobročinnosti ať se provádějí podle příležitosti.“[4]
Neobvyklý jásot
V bazilice v Hippo začal dav věřících jásat pokaždé, když jejich biskup hovořil o lásce.
Byla sobota Velikonočního oktávu a Augustin se ujal slova: „Jak je možné, bratři, že člověk miluje to, co nevidí? Proč tedy, když se chválí láska, vstáváte, jásáte a vzdáváte chválu? Co jsem vám ukázal? Položil jsem před vás zlato a stříbro? Ukázal jsem vám drahokamy z nějakého pokladu? Co velikého jsem před vašima očima učinil? Změnila se snad moje tvář, když jsem s vámi začal mluvit? Jsem to stále já, z masa a kostí; od okamžiku, kdy jsem vstoupil do kostela, jsem se vůbec nezměnil; a vy jste také stejní, jak jste přišli. Pohleďte však: chválíme lásku a vy začínáte jásat. Jako se vám láska líbí, když ji pochválíte, tak ať se vám líbí stejně zachovávat ji v srdci. Pochopte, bratři, co tím myslím: Naléhavě vás nabádám, pokud vám to Pán dá, abyste získali tento velký poklad. Který? Chválil jsem před vámi lásku. A říkám vám: pokud se vám líbí, snažte se ji vlastnit! Nepotřebujete ji někomu ukrást, nemusíte přemýšlet o její koupi. Je zdarma. Držte ji, obejměte ji: nic není sladší než ona. Je-li ve vašich očích tak vzácná, když o ní jenom mluvíme, jaké štěstí vám přinese, když ji budete vlastnit?“[5]
Tady je svědek, který se stal učitelem. Ten, který si zamiloval Boha do té míry, že vyzývá ke sdílení své vášně ty, které miluje!
Proradná láska
Augustin znal rizika svého tak vřelého kázání: budou jeho posluchači schopni žít lásku vyváženým způsobem? Biskup z Hippo často vybízel k tomu, aby v lásce nerozvraceli řád, který si přál Stvořitel: „Nesmíme milovat svět a věci světa … Ať vás satan neoklame touto námitkou: v Božích tvorech není nic jiného než dobro. Mnozí se nechají k vlastní záhubě přesvědčit, a zapomínají na Stvořitele: když jsou stvoření nadměrně milována, uráží to Stvořitele … Ne, Bůh ti nezakazuje milovat svá stvoření, ale zakazuje ti je milovat proto, abys od nich získal štěstí. Není však zakázáno přijímat a obdivovat stvoření, s cílem milovat Stvořitele.“[6]
Aby byla jeho povzbuzení přesvědčivější, Augustin opět používá obraz převzatý z každodenního života. „Bratři, předpokládejme, že ženich vyrobí prsten určený pro nevěstu a ona miluje prsten víc než svého ženicha, který jej zhotovil. Jak by skrze tento dar nebylo zřejmé, že nevěsta má neupřímné srdce, přestože miluje dárek, který dostala od svého snoubence? Samozřejmě, že miluje to, co udělal její snoubenec, ale kdyby řekla: Mně stačí jeho prsten, vůbec mě nezajímá vidět ho, co by to bylo za nevěstu? Snoubenec nabízí dárek jako zálohu, aby tímto darem posílil lásku své nevěsty. Bůh ti dal stvořené věci, abys miloval toho, kdo je vytvořil. On ti chce dát mnohem víc, chce ti dát sebe. Ale pokud budeš milovat věci, i když jsou stvořeny Bohem, pokud budeš zanedbávat jejich Stvořitele, abys miloval svět, tvoje láska nebude jiná než cizoložná.“[7]
Marniví zástupci Boha
To je tedy náš úkol: milovat Boha ve světě. Ale protože jsme tak marniví, často vklouzáváme do té podivné pozice, ve které ze sebe děláme „zástupce Boha.“
Když se tváříme jako zplnomocnění vyslanci Boha, ostatní si nevyhnutelně všímají, že povýšeně předkládáme poselství, které se nás v hlubinách našich srdcí nedotklo. Potom se Bůh a jeho láska stávají „zbožím“, které nabízíme špatným způsobem, a které nikdo nikdy nebude chtít koupit nebo vlastnit.
Ve vztahu k samotnému Bohu se vyjadřujeme v slavnostních prohlášeních: „Bože můj, miluji tě nade vše …“. V každodenní praxi jsou však naším Bohem pouze věci. Augustin – právě jsme ho slyšeli – trval na pořadí cílů: milovat stvoření není cílem života, pokud tato láska není průzračným odrazem lásky ke Stvořiteli. Pouze v takovém vztahu může existovat spravedlnost.
Třetí velikonoční imperativ
Třetí velikonoční imperativ tedy zní velmi jasně: miluj v čase, dokud jsi v čase, ale měj na paměti, ať nikdy nemiluješ pomíjivé pozemské věci!
Láska, která spočívá na stvoření, již není hodná toho jména, protože už neumí pozvednout pohled vzhůru. „Vyber si: chceš milovat časné věci a být spolu s nimi přemožen pomíjivostí? Snad nebudeš raději nenávidět svět a budeš chtít žít věčně s Bohem? Proud časných věcí nás táhne za sebou: ale náš Pán Ježíš Kristus se narodil jako strom u vod řeky. Přijal tělo, zemřel, vstal z mrtvých, vystoupil do nebe. Chtěl se určitým způsobem zakořenit u řeky pozemské dočasnosti. Jsi násilně tažen silou proudu? Připoutej se ke stromu. Přemáhá tě láska ke světu? Přitiskni se ke Kristu. Zjevil se v čase kvůli tobě, aby ses stal věčným.
On se také podrobil času – pokračuje Augustin – ale proto, aby zůstal věčný. Ty ses naopak narodil v čase a stal ses otrokem času kvůli hříchu; ty ses tedy stal otrokem času kvůli hříchu; on se naopak podrobil času, aby projevil milosrdenství v odpuštění hříchů … Nepřišel jako trýznitel. Pán za nás prolil svou krev, vykoupil nás, oživil naši naději. Zatímco ještě stále nosíme smrtelné tělo, můžeme už očekávat, že budeme jistě vlastnit budoucí nesmrtelnost; zatímco námi stále zmítají mořské vlny, už vrháme kotvu naděje směrem k pevnině.“[8]
Z knihy: Agostino Clerici, Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 136-145 (výběr). Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.
[1] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 8, 8.
[2] Pavel VI. Evangelii nuntiandi, apoštolská exhortace o evangelizaci v současném světem, 8. prosince 1975, č. 41.
[3] P. Gheddo, Pianeta giovani: la crisi non esiste. Intervista a Ernesto Olivero, Cittá Nuova, Řím 1994, s. 53.
[4] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 8, 3.
[5] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 7, 10.
[6] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 2, 11.
[7] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 2, 11.
[8] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 2, 10.
Velikonoční doba se sv. Augustinem 2
Druhý velikonoční imperativ: Miluj církev jako Kristovo tělo
Inflace slova
„Chceš-li vidět Boha, máš k dispozici správnou ideu: „Bůh je láska“ (1 Jan 4, 8. 16). Jakou tvář má láska? Jakou má formu, jakou výšku, jaké nohy, jaké ruce? Nikdo to nemůže říct. Má však nohy, které vedou k církvi; má ruce, které dávají chudým; má oči, které si všímají, kdo je v nouzi. Ty tedy přebývej v lásce a láska bude přebývat v tobě; zůstaň v lásce a láska zůstane v tobě.“[1]
Neexistuje jiné slovo jako „láska“, které by v průběhu času prošlo tak velkým množstvím významů, které často vedly na různá scestí.
Může se stát, že když někdo mluví o lásce, hned se stává populární, ale najednou si uvědomí, že jeho fanoušci to pochopili úplně jinak. Ježíši Kristu se toto již stalo v krátké pasáži z nedělního Hosanna k pátečnímu Ukřižuj.
Křesťané si musí více uvědomovat, že se „jejich“ Bůh projevil nejen jako Láska, ale že ztělesnil určitý druh lásky.
Nové pojmenování
Kristus zjevil podstatu a velikost lásky. Před ním byla láska erotika (eros) a dobročinnost-přátelství (filia); po něm je to také oběť-darování (agapé). Kristus zkrátka zjevil Lásku s velkým „L“!
Augustin velmi zvláštním způsobem rozvinul křesťanský pojem lásky, a tím vyvolal – podle slov G. Reale – „revoluční převrácení některých základních konceptů řeckého myšlení obecně a Platóna zejména.“[2] Platónův eros se projevuje v neustálém získávání a vlastnění vytouženého objektu. Křesťanské agapé je naproti tomu charakterizováno jako absolutní darování, a jeho dokonalým projevem je Boží sebedarování člověku.
Je důležité, aby křesťané pamatovali na tuto dimenzi lásky, která byla do nich vtištěna u křestního pramene. Dějiny a každodenní zkušenost až příliš dobře ukazují, jak snadné je pro křesťany vklouznout buď do formy „třídní lásky“ (lásky k svým podobným), nebo do opačné možnosti „duchovní lásky“ (lásky bez konkrétnosti). Oba extrémy jsou nebezpečné, protože buď přespříliš, anebo málo zdůrazňují historickou dimenzi Kristova vtělení.
Nemáš lásku, když rozbiješ jednotu
Láska vedla Krista, aby se vtělil. Kdo tedy nemá lásku, popírá, že Kristus přišel v těle. Ti, kteří rozbíjejí jednotu církve, věří jen svými ústy ve vtělení Krista: „Ohlašuješ to svým hlasem, ale zapíráš svým srdcem,“ naléhá Augustin. „Prohlašuješ to slovy, ale popíráš to skutky … Protože Kristus přišel v těle, aby za nás zemřel. Zemřel za nás právě proto, aby nás naučil nesmírné lásce … Nemáš lásku, když pro věc cti rozbíjíš jednotu … Odděluješ se od jednoty a nesváry trháš tělo Kristovo. On přišel v těle, aby shromažďoval, ty řveš, abys rozhazoval.“[3]
Láska k bratrům a sestrám se – podle Augustina – ztotožňuje s láskou k jednotě církve.
Vřelost lásky
Rovněž varuje, abychom neredukovali lásku pouze na uspokojení hmotné nouze chudáka.
Pasáž, ve které vyjadřuje toto varování, je významná a zaslouží si zde být uvedena.
„Určitě si nemáme přát, aby existovali chudí lidé, jen abychom mohli vykonávat skutky milosrdenství. Dáváš chléb těm, kteří mají hlad, ale bylo by lepší, kdyby nikdo hlad neměl, i když by tímto způsobem nebylo komu dávat. Nabízíš oblečení nahým: ale o kolik by bylo lepší, kdyby každý měl oblečení a neexistovala by taková chudoba … Jsou to povinnosti spojené s konkrétními potřebami. Odstraníš chudé, a skutky milosrdenství přestanou. Ale pokud přestanou skutky milosrdenství, zanikne snad vřelost lásky? Opravdovější je láska, kterou máš k člověku, který nic nepotřebuje, a kterému nemusíš nic dávat: tato láska bude čistší a mnohem upřímnější.“[4]
Církev, místo lásky
Augustin však nežil v oblacích; dobře věděl, že vždy budou existovat příležitosti vykonávat skutky milosrdenství, že na této zemi nikdy nebudou chybět chudí, kteří potřebují být nasyceni, nebo nazí, kteří potřebují být oblečeni.
Augustin velmi dbal na to, aby věřící byli nezištní ve své lásce vůči svým bližním: „Ve skutečnosti, půjčíš-li něco nuznému člověku, může se stát, že se budeš chtít před ním vyvyšovat a pokládat ho za podřízeného. On se ocitl v nouzi a ty jsi mu pomohl; téměř se zdá, že jsi mu nadřazený, protože jsi mu něco dal. Chtěj naopak, aby ti byl rovný, abyste oba mohli být podřízeni jednomu Pánu, kterému nelze nic dát.“[5]
Již jsme pochopili, že pro Augustina je církev místem bratrské lásky. „Proto náš Pán Ježíš Kristus, vystupující do nebe, nám doporučil pečovat o své tělo, které zde mělo zůstat, protože věděl, že mnozí budou Krista ctít právě proto, že slavně vystupuje do nebe, ale také viděl, že jimi prokazovaná čest je marná, pokud budou šlapat na jeho údy tady na zemi.“[6]
Augustinova církev
Církev, kterou si Kristus vzal za svou snoubenku, tvoří jeho tělo: „Lůno Panny bylo její svatební komnatou, protože právě tam se sjednotili ženich a nevěsta, Slovo a tělo.“[7] Je-li církev sám Kristus ve svém největším rozsahu lásky, vyplývá z toho, že láska křesťana vůči církvi je skutečně bez hranic a může zahrnovat všechny lidi, které Kristus miloval svou obětí na kříži.
Je tedy láska k církvi také projevem lásky k nepřátelům církve? Ovšem, odpovídá biskup z Hippo: „Milujte také své nepřátele[8], ne proto, že jsou bratři, ale proto, aby se jimi stali; a vždy buďte zapáleni bratrskou láskou, jak k vašemu bratru, který už takový je, tak k nepříteli, aby se díky lásce stal bratrem. Vždy, když miluješ svého bratra, miluješ přítele. Už je s tebou, je k tobě již připojen v jednotě, která je všeobjímající.“[9]
To je církev svatého Augustina. Je to jednota, která se vztahuje na všechny lidské bytosti, z nichž někteří jsou již bratry a sestrami, jiní se jimi mohou stát prostřednictvím lásky.
Tento Augustinův obraz církve s tak obrovskými obzory nám rozšiřuje srdce.
Láska k církvi
Masmédia vnímají církev jako sociální instituci, a dělají z ní terč všemožných kritik – právem a neprávem – ze všech stran.
Ale také křesťané někdy ve svých úsudcích a názorech, které vylévají před mudrci tohoto světa, rádi redukují církev na funkční a hierarchický organismus, na pyramidovou strukturu, kde zkrátka je láska zaměňována s poslušností a dobročinnost s … ofěrou do pokladnice kostela.
Jestliže však křesťan s klidným svědomím ztotožňuje lásku k církvi s almužnou darovanou v kostele, není snad novost evangelijního poselství znehodnocena? Bylo by hořké uznat, že Kristus zavedl Lásku s velkým písmenem, a křesťané znovu zavedli lásku s písmenem malým!
Je zapotřebí, aby si skutečně uvědomili, že diskrétní sbírka během mše, je jen malým „důsledkem“ širšího a důležitějšího principu lásky k církvi!
Jak se cítí křesťané při vstupu do zděného kostela? Jako členové náboženství, jehož příkazy je třeba splnit, nebo jako horliví členové církve – těla Kristova? Věřící vědí, že „každá liturgická bohoslužba je svatební hostina, hostina snoubenky–církve,“ a že prostřednictvím vědomé účasti „se stávají Kristovou nevěstou, a to na rozdíl od toho, co se děje při svatbě dvou lidí, kde hosté se liší od nevěsty, která se vdává?“[10]
Druhý velikonoční imperativ
Zde tedy je pro nás křesťany třetího tisíciletí, další velikonoční imperativ: miluj církev jako tělo, které Kristus zanechal zde na zemi!
Apoštol Jan píše ve své první epištole: „A že Bůh v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.“ (1 Jan 3, 24). Biskup Augustin komentuje těmito slovy: „Každý ať se dotazuje svého srdce: pokud miluje bratra, Duch Boží v něm zůstává. Ať zkoumá a zkouší sám sebe před Bohem; ať zjistí, jestli je v něm láska k pokoji a jednotě, láska k církvi rozšířené po celém světě. Ať se neomezuje na lásku k bratrovi, který je mu blízký; existuje mnoho našich bratrů, které nevidíme, přesto jsme s nimi spojeni v jednotě Ducha. Nevadí, že nejsou vedle nás! Jsme ve stejném těle a máme jen jednu hlavu v nebi … Nevadí, pokud jste vzdáleni svým tělem: společně jste namířili příď člunu svého srdce ke světlu pravdy.“[11]
Z knihy: Agostino Clerici, Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 127-135 (výběr). Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.
[1] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 7, 10.
[2] Agostino, Amore assoluto e „terza navigazione“ (introduzione Giovanni Reale), Rusconi, Milano 1994, s. 7.
[3] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 6, 13.
[4] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 8, 5.
[5] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 8, 5.
[6] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 10, 9.
[7] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 1, 2.
[8] Augustin má tady na mysli hlavně sektu donatistů, která pronásledovala katolíky (poznámka editora).
[9] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 10, 7.
[10] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 2, 2.
[11] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 6, 10.
Velikonoční doba se sv. Augustinem 1
První velikonoční imperativ: Miluj lásku, která tě milovala jako první
Augustinovy vzpomínky
Biskup z Hippo jistě musel prožívat mimořádným způsobem slavnost Velikonoc, kterou každý rok slavil spolu se svými věřícími. Bylo to pro něj hodně důležité výročí.
V roce 387 totiž, během velikonoční vigilie, která tehdy připadala na polovinu jara, přijal křest z rukou milánského biskupa Ambrože.
Je zarážející skutečnost, že tento muž, který se později stal zastáncem víry, věnuje této události svého života jenom pár slov: „Byli jsme pokřtěni a neklid minulého života z nás zmizel.“[1] Před tímto tajemstvím jako by zmlkla celá výřečnost rétora!
V bílém šatě v té noci vstoupil Augustin do dějin církve, a brzy se stal jedním z jejích pilířů. Milánští věřící si nedokázali představit, čím se stane ten křehký muž s olivovou pletí, který teď kráčí ke svému prvnímu přijímání; někdo ho možná poznal jako profesora rétoriky, který přišel do Milána téměř před třemi lety. Nyní tentýž biskup ho doprovázel ke křestnímu prameni!
Z Milána do Říma, do Tagaste, až do Hippo rostlo semeno, které tato životodárná voda zavlažila.
Augustin na něj nemohl zapomenout a každý rok, když kráčel mezi davem věřících na slavnostní vigilii, obracel své myšlenky na úsvit toho 25. dubna roku 387, kdy uprostřed davu křesťanů zazpíval své první aleluja.
Povrchní křesťanství
Právě ve velikonočním období v roce 413, (nebo – podle některých – později, ale mohlo by to být klidně i v letošním roce!) Augustin pronesl deset vzácných homilií nad prvním Janovým listem.
Z jejich bohatství můžeme vyvodit několik „velikonočních imperativů“, které nám pomohou žít v každodenním životě velikonoční přikázání lásky.
„Celý svět je křesťanský a zároveň je celý bezbožný … Mnozí se nazývají křesťané, ale v podstatě jimi nejsou; nejsou tím, co znamená jejich jméno, nejsou (křesťané) v životě, v mravech, ve víře, v naději, v lásce.“[2]
Když to Augustin vyslovil ve středu velikonočního oktávu, jeho věřící se museli cítit trochu jako apoštolové, kteří v horní místnosti při oznámení o zradě „pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká.“ (Jan 13, 22).
Skutečně slova biskupa s nemilosrdnou přesností zobrazují situaci, která počínaje přinejmenším od konce pronásledování, postupně zasáhla všechna křesťanská společenství.
Země je plná povrchního křesťanství!
Mnozí jsme tak ponořeni do světské mentality, že jenom stěží poznáváme a vydáváme svědectví o lidských a křesťanských hodnotách.
„Pokřtěný přijal svátost svého duchovního narození; přijímá svátost, která je veliká, božská, svatá, nevyslovitelná. Je tak velká, že z ní povstává nový člověk a jsou mu odpouštěny všechny hříchy. Pokřtěný však musí zkoumat, jestli obřad jeho křtu, provedený na jeho těle, se dotkl i jeho duše; ať prozkoumá, zda má lásku, a pak ať řekne: Narodil jsem se z Boha. Pokud ji nemá, nese pouze „pečeť“ křesťana, ale je to dezertér, který uteče.“[3]
Augustin nás znovu dostává do nesnází. Pokud se můj křest zredukuje na obřad, jistě významný, ale vzdálený v čase, z něhož si nic nepamatuji, je to velmi málo.
Křest je volbou života, kterou každé ráno znovu máme potvrdit, poté, co nás tento obřad jednou provždy narouboval na nový život v Kristu.
Co nás odlišuje
Biskup z Hippo vyjadřuje tuto pravdu a připomíná, že pouze ten, kdo žije v lásce, může plně patřit do Kristovy rodiny: „Jenom láska odlišuje děti Boží od dětí ďáblových … I kdyby všichni přijali křest a vstoupili do církve, i kdyby všichni stavěli zdi baziliky, nic by to neměnilo na skutečnosti, že pouze láska odlišuje děti Boží od dětí ďáblových … To je velké kritérium rozlišování.“[4]
Křesťanství přineslo revoluci lásky. Ale jsou křesťané v souladu s radikální proměnou, kterou jejich víra přinesla?
Je příliš mnoho těch, do nichž křest nevštěpil život lásky. Jak by řekl Augustin, svět je nadále obýván těmi, kteří ho milují, a „jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska“ (1. Jan 2, 15).
Nedokonalý nástroj
Milovat Boha pro křesťana není snadné. Ve skutečnosti nejde o lásku k absolutnímu, abstraktnímu Bohu ale ke vtělenému Bohu, se kterým je možné setkat se v lidském společenství. Toto společenství však nemá automatickou schopnost ukázat na Boha a usnadnit setkání s ním.
Několikrát jsem přemýšlel, proč se Kristus rozhodl zůstat v historii přítomen prostřednictvím tak nedokonalého nástroje, jakým je církev. Nemohl by se každému osobně zjevit ve své čistotě? Každému nabídnout přesvědčivou odpověď pro srdce a mysl?
Tato námitka se často vyskytuje na rtech mladých lidí, kteří mají sklon k pohrdání strukturami. Obvykle se objevuje i na rtech těch, kteří si tím chtějí ospravedlnit odmítání svátosti pokání: „Proč bych měl říci své hříchy člověku, který je jako já? Proč se nemohu vyznat přímo Bohu ve svém srdci a být jím rozhřešen ve skrytosti mého svědomí? “
Proč církev? Proč svátosti? Proč kněží? Toť kritika těch, kteří chtějí dosáhnout Boha přímo bez lidského zprostředkování.
Křesťanské Zjevení říká pravý opak: Bůh se stává ještě bližším Bohem od té doby, když v Kristu přijal lidské tělo. Slovo, které se stalo člověkem, dokonale zjevuje Boží tvář, protože „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu“ (Jan 1, 18) a „všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí.” (Jan 1, 16).
Prostředník Ježíš Kristus, člověk-Bůh, nese v sobě (ve svých dvou přirozenostech) důvod, proč si vybral církev jako cestu (resp. prostředek) spásy. Proč by Bůh, který se „vyprazdňuje“ (sám sebe se zříká) a přijímá lidské tělo, měl zachránit lidskou bytost bez toho, aniž by si posloužil tělem, do něhož se sám oblékl?
Bůh: idea nebo zkušenost
Ale je tu další ještě hlubší důvod. Bůh je společenství osob, je sám v sobě trinitářskou komunikací mezi Otcem a Synem v Duchu svatém. Jan to píše a jde tak daleko, že uvádí definici Boha: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“ (1 Jan 4, 16).
Augustin vyznává: „Pokud by v celé této epištole a na všech stránkách Písma nebyla žádná jiná chvála lásky, kromě této jediné věty, kterou jsme slyšeli z úst Ducha svatého, tj. že Bůh je láska, neměli bychom žádat nic více.“[5]
Nepožadujeme více, protože v Janově definici je již vše. „Ten učedník, kterého měl Ježíš rád“ (Jan 19, 26), nevnímal nějakou „jasnou a zřetelnou ideu“ (idea clara et distincta) o Boží lásce k sobě, jak by to zarputilí Descartovi žáci chtěli tvrdit ještě dnes. Janův život se nezměnil kvůli vnitřní intuici nebo nějakému soukromému zjevení. Jeho ruce se dotkly Slova života; na vlastní oči uviděl toho, který byl na počátku (viz 1 Jan 1,1); to znamená, že měl lidskou zkušenost s láskou od Krista a ke Kristu.
Jan se v lidském setkání s Kristem přiblížil k tajemství svaté Trojice a učinil z něj tajemství pro církev a v církvi: „Bůh je láska.“ (1 Jan 4, 8. 16).
Také my, učedníci Boha-Lásky, jako Jan a Augustin, nemůžeme být v církvi bez toho, aniž bychom si uvědomovali, že nutným znakem, který nás mezi lidmi vystihuje, je samotná Boží podstata: láska.
První velikonoční imperativ
Tatáž láska se stala naší vlastní podstatou – poprvé v den, když jsme byli počati a utkáni láskou Stvořitele; a podruhé, když naše hříšné tělo bylo převzato a vykoupeno láskou Vykupitele. Láska nás stvořila, láska nás vykoupila a láska nás očekává.
Zde je první velikonoční imperativ: Miluj lásku, která tě milovala jako první!
„Ó člověče, proč ti je tak zatěžko milovat Boha? Protože miluješ chamtivost. S obtížemi se však miluje to, co ty miluješ; ale miluješ-li Boha, v lásce k Bohu se nikdy neunavíš. Chamtivost od tebe bude vyžadovat dřinu, nebezpečí, rizika, soužení, a ty budeš poslouchat. Kvůli čemu? Abys měl čím naplnit své pokladny, a abys ztratil klid. Dříve než jsi měl bohatství, pravděpodobně jsi byl klidnější než nyní, když ses rozhodl ho hromadit. Podívej se, co ti přikázala chamtivost: naplnil jsi dům, ale máš strach ze zlodějů; získal jsi zlato, ale ztratil jsi spánek. To všechno ti přikázala chamtivost. Řekla ti: udělej to, a udělal jsi to.
Co ti Bůh přikazuje? „Miluj mě! Miluješ-li zlato, budeš hledat zlato a možná ho nenajdeš; kdokoli mě hledá, hle, já jsem u něho. Chceš milovat pocty a možná jich nedosáhneš; kdo však mě miloval, nedostal se snad až ke mně? Bůh ti říká: Chceš mít mocného přítele, a lichotíš mu skrze jinou osobu jemu podřízenou. Miluj mě, říká Pán, a nebudeš potřebovat přijít ke mně skrze jiného; láska sama tě uvádí přímo ke mně. Co je sladší než tato láska, bratři?“[6]
Z knihy: Agostino Clerici, Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 117-126 (výběr). Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.
[1] Confessiones (Vyznání) 9, 6, 14.
[2] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 4, 4.
[3] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 5, 6.
[4] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 5, 7
[5] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 7, 4.
[6] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání nad 1. Janovým listem) 10, 4.
