Na nejbezpečnější lodi
Velikonoční triduum
Celý smysl postní doby vyústi v slavnostní „triduum Ukřižovaného, Pohřbeného a Vzkříšeného Pána.“[1] (Je to tak dnes, a tak bylo i za Augustinových časů).
Augustinova komunita prožívala velikonoční triduum velmi intenzivně. Velký pátek byl den modlitby a pláče. Sobota byla zasvěcena žalu nad smrtí Páně a byla dnem přísného postu: byla to „matka všech vigilií“ a pootevřela věřícím „Den, který učinil Pán.“[2]
Augustin měl ve zvyku zdůrazňovat zvláštní symboliku nejvýznamnějších tří dnů roku.
Nacházíme to stručně shrnuto v jednom ze dvou dopisů adresovaných Januariovi (Gennarovi), které představují liturgické obřady a zvyky africké církve. „Pečlivě uvažuj – napsal Augustin – o třech svatých dnech ukřižování, pohřbení a vzkříšení Pána. Skrze tato tři tajemství obsáhneme v tomto životě to, co znamená kříž, zatímco skrze víru a naději dosáhneme to, co symbolizují pohřbení a vzkříšení.“[3]
Centrálnost kříže ve spiritualitě a teologii biskupa z Hippo nelze zpochybnit.
Často je obviňován z temně zbarveného čtení historie, počínaje Adamovým hříchem.
Oběť kříže
Ve skutečnosti pravým výchozím bodem Augustinova uvažování o hříchu je Kristovo vykoupení uskutečněné obětí kříže.
Na dřevě kříže, vztyčeném na Kalvárii, projevil Boží Syn jednou provždy solidaritu s celým lidstvem a celým stvořením: „Skrze Prostředníka je s Bohem smířena celá ta lidská masa, která byla skrze Adama Bohu odcizená.“[4]
V souvislosti s Augustinem se často vzpomíná výraz „masa odsouzených k věčnému zatracení“ (massa damnata), ale často se zapomíná, že on ho chápal v úzké souvislosti s Kristem „vykoupenou masou“: to znamená, že pro afrického biskupa je v centru Kristův kříž, který všechny smiřuje, a nikoho nevylučuje.
Jinými slovy, solidarita celého lidství v Adamovi je založena na solidaritě v Kristu a ne naopak. Je to událost Kristovy smrti za všechny, která odkazuje na hřích všech v Adamovi. Nejlepší potvrzení tohoto specifického historicko-spasitelného chápání nalezeme ve sporu s Pelagiem.[5] Jeho vroucí horlivost je motivována skutečností, že Pelagiova nauka zmařila Kristův kříž. „Aby Kristův kříž nebyl zbaven účinnosti (srov. ne evacuetur crux Christi, 1Kor 1, 17)“[6]: to je hlavní motiv, na kterém Augustin zakládá celou svoji složitou doktrínu milosti.
Velikonoční triduum staví do středu právě tajemství Kristova kříže: Bůh se „vyprazdňuje“ do té míry, že v Kristu sdílí nejpotupnější smrt, smrt na kříži. Na dřevě trpí Jeden z Trojice: není to jednoduchý člověk ten, kdo na sebe pokorně vzal hříchy svých bližních. K označení této události Augustin neváhal mluvit o kříži jako almužně, kterou Bůh dává lidskému stvoření (eleemosyna nobis praerogata).[7]
Tajemství potupení a chlubení
„V té události – jak čteme v jednom z jeho kázání, které bylo proneseno na Velký pátek – zatímco byla provedena ničemnost, kterou spáchali židé, ta, které bychom se v budoucnu dopustili my, byla zrušena. Proto zatímco nenávidíme hanebnosti, kterých se tehdy dopustili, radujeme se, že tam byly odpuštěny i ty naše. Oni byli pachatelé bezbožnosti, my jsme účastníci slavnosti; oni se hrnuli, aby zuřili, my abychom poslouchali; oni hleděli a uráželi, my se klaníme a adorujeme. Proto je ukřižovaný Kristus pro nevěřící skandál a pošetilost, ale pro nás je to Boží moc a Boží moudrost; a je to ta Boží slabost, která je silnější než lidé, a to bláznovství Boží, které je moudřejší než lidé (srov. 1Kor 1, 23-25). Události, které následovaly, tyto věci lépe objasnily. Po čem především v té době toužil hněv nepřátel, ne-li vymazat jeho památku ze země? Hle naopak, ukřižován jedním lidem, nyní je zasazen do srdcí všech národů a zabit jedním lidem, nyní je všemi lidmi adorován.“[8]
Z toho vyplývá nabádání křesťanů, aby se chlubili smrtí Páně: „Vyznávejme nebojácně, bratři, a otevřeně hlásejme, že Kristus byl za nás ukřižován; potvrzujme to ne bázlivě, ale radostně, nestyďme se, ale chlubme.“[9]
Koneckonců – připomíná Augustin – znamení kříže je rozlišovacím znakem křesťana, takže „abychom se za tento kříž nemuseli stydět, umístili jsme jej doprostřed čela.“[10] V jiné pasáži také ukazuje jeho hluboký svátostný význam: „Nic neplatí bez tohoto znamení, které je umístěno na čelo věřících, a které je vykonáváno nad vodou, v níž jsou znovuzrozeni, nebo nad biřmovacími oleji, kterými jsou pomazáni, nebo nad chleby oběti, kterými jsou živeni.“[11] Jako by chtěl znovu opakovat, že „Kristův kříž je zmařen, pokud připustíme možnost dosáhnout věčného života bez Kristovy svátosti.“[12]
Nejbezpečnější loď
Starověký filozof Platón měl velký vliv na první formování křesťanského myšlení. Svým zkoumáním nejvyšších lidských osudů otevírá prorockou štěrbinu křesťanskému zjevení.
Ve slavné pasáži z Faidóna popisuje proces, který ho vedl k objevu nadsmyslového světa jako skutečné příčiny všech věcí, prostřednictvím metafory „druhého způsobu plavby.“[13] Nejdřív přirovnal filozofické bádání prostřednictvím rozumu k překročení moře života na voru, se všemi riziky, která taková cesta přináší. Většího bezpečí by se však dalo dosáhnout cestováním na pevné lodi, a to je svěřit se božskému zjevení.
Zde je pasáž z Faidóna, ve které se Platón vyjadřuje tímto krásným obrazem:
„Neboť co se týče těch věcí, je potřebí, jak se mi zdá, provésti jednu z těchto možností: buďto se poučit od jiného, jak se mají, nebo to samostatně nalézt, nebo, je-li toto nemožné, vzít nejlepší z lidských myšlenek a nejméně vratkou, na té jeti jako na pramici a s nebezpečím proplout životem, jestliže bychom se nemohli přepraviti jistěji a s menším nebezpečím na spolehlivějším plavidle, na nějaké myšlence božské“[14]
Platónovi, stejně jako Řekům, zůstala vyloučena možnost uskutečnit to, co Giovanni Reale, uzavírající své mohutné dějiny starověké filozofie, nazývá „třetí navigace.“[15] Ale biskup z Hippo si nenechal ujít příležitost znovu zachytit obraz přechodu moře života a učinit z něj obraz „dřeva kříže“ (lignum crucis). Ten vor postavený z lidských znalostí nás několikrát unášel na moři a byl důvodem našeho bloudění. Paradoxně „vlny těchto bouřlivých časů je třeba překonat almužnami, půstem a modlitbami,“[16] v jistotě, že „budeme spaseni životem Božím, protože jsme ve svém životě ztroskotali.“[17]
Paradox pramení v samotném Bohu: jeho život je přibit na kříži, a z tohoto místa mučení přitahuje lidstvo. Nejjistější způsob, o kterém Platón hovořil, je založen na nejbláznivějším uvažování podle tohoto světa. Řek, který je zde symbolem lidského hledání, mohl přinejlepším jenom vidět cíl z dálky.
Neseni Kristovým křížem
Ale to nestačí. „Je to – říká Augustin – jako by někdo viděl z dálky vlast, ale je tu moře, které jej od ní odděluje. Vidí, kam má jít, ale chybí mu prostředek, kterým by se tam mohl dostat. Toto je právě situace nás, kteří se chceme dostat do toho bezpečí, kde je všechna jistota, protože jenom On je vždy takový, jaký je. A i když už vidíme cíl, kterého je třeba dosáhnout, přesto se uprostřed nachází moře tohoto věku. A znát cíl, to už něco znamená, protože mnozí ani nevidí, kam by měli jít. Proto abychom měli také prostředek, jak se tam dostat, přišel k nám Ten, ke kterému jsme chtěli jít. Nikdo totiž nemůže překročit moře tohoto věku, pokud není nesen Kristovým křížem. Tohoto kříže se mohou držet někdy i lidé s nemocnýma očima. A kdo z dálky nevidí, kam musí jít, ať se neoddělí od kříže a kříž ho ponese.“[18]
Postní doba nás vedla po klikaté cestě až ke břehu moře, kde nás čeká dřevo pokory: „Nech se unést tímto plavidlem, věř v Ukřižovaného a dorazíš do cíle!“[19]
Před dřevem lásky
Ve čtyřech rozměrech Kristova kříže jsou podle Augustina obsaženy samotné rozměry Boží lásky, která se v ukřižovaném Kristu projevila v plnosti. Svatý Pavel v listě adresovaném komunitě v Efezu v určitém okamžiku pronáší modlitbu a vyjadřuje přání: „Aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit ‒ jako všichni křesťané ‒ celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů.“ (Ef 3, 17-19).
„Musíme připustit, – říkal Augustin – že v Kristově kříži jsou zastoupeny rozměry, o nichž mluví apoštol: šířka, délka, výška, hloubka. Kříž je široký v horizontálním trámu, na kterém se táhnou ramena krucifixu, a symbolizuje dobré skutky vykonané ve štědrosti lásky. Je dlouhý ve svislém trámu, který sestupuje až k zemi, na kterém jsou upevněny nohy a záda, a znamená vytrvalost po celou dobu života až do konce. Je vysoký na vrcholu, který se tyčí nad vodorovným trámem, a symbolizuje nadpřirozený cíl, ke kterému jsou všechna díla orientována, protože vše, co děláme do šířky a délky, tedy s láskou a vytrvalostí, musí směřovat k výšce Boží odměny. Nakonec je kříž hluboký v té části svislého trámu, který je zaražen do země; je skrytý před lidským pohledem, ale přesto z něj stoupá k nebi viditelná část kříže: znamená to, že všechny naše dobré skutky a každé dobro pramení z hloubi Boží milosti, která uniká našemu porozumění a našemu úsudku.“[20]
„Kéž je Kristův kříž naší chloubou (viz Gal 6, 14) nejen jednou ročně, ale i tím, že budeme toužit po neustálém posvěcování.“[21] Křesťan – napsal sv. Pavel – je ten, kdo žije „zakořeněn a upevněn v lásce“ (viz Ef 3, 17).
Z knihy: Agostino Clerici, Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 106-114. Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.
[1] Epistulae (Dopisy) 55, 14, 24.
2 Sermones (Kázání) 219, 1.
3 Epistulae (Dopisy) 55, 14, 24.
[4] Sermones (Kázání) 293, 8.
[5] [Poz. českého editora]„Podle Pelagia, mnicha z 5. století, lidská přirozenost nebyla zraněna Adamovým prvotních hříchem, a tudíž všichni měli stále možnost se rozhodnout pro dobro a vyvarovat se hříchu, a to jen na základě vlastní vůle. Tudíž podle jeho nauky Kristus přišel, aby svým životem pomohl dát lidem dobrý příklad a vyrovnal tak „špatný příklad“ Adama a Evy. Kultivování morálních ctností se dle tohoto učení dalo dosáhnout vlastními silami, bez daru Boží milosti.“ BALAJDOVÁ, R.: PAPEŽ FRANTIŠEK Gaudete et exsultate. [Online] https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/180411gaudete-et-exsultate-undefined-2-kapitola-dva-rafinovani-nepratele-svatosti
[6] Viz De natura et gratia (O přirozenosti a milosti) 7, 7.
[7] Sermones (Kázání) 207, 1.
[8] Sermones (Kázání) 218/B, 1.
[9] Sermones (Kázání) 218/C, 2.
[10] Sermones (Kázání) 218/C, 4.
[11] In Iohannis evangelium tractatus (Pojednání o Janovu evangeliu) 118, 5.
[12] De natura et gratia (O přirozenosti a milosti) 7, 7.
[14] Platón, Faidón 85 C D.
[15] G. Reale, Storia della filosofia antica, IV. Le scuole dell´etá imperiale, Vita e Pensiero, Milano 1978, s. 701.
[16] Sermones (Kázání) 207, 1.
[17] Sermones (Kázání) 218/A, 1.
[18] In Iohannis evangelium tractatus (Pojednání o Janovu evangeliu) 2, 2.
[19] In Iohannis evangelium tractatus (Pojednání o Janovu evangeliu) 2, 4.
[20] In Iohannis evangelium tractatus (Pojednání o Janovu evangeliu) 118, 5. Viz Epistolae (Dopisy) 55, 14, 25.
[21] Sermones (Kázání) 218/B, 2.
