„Odpouštějte, a bude vám odpuštěno“ (Lk 6,37)
Svatý Augustin trvá na tom, že křesťan musí odpustit a požádat o odpuštění. Není to libovolná rada navržená k zdokonalování života křesťana, ale výrazný znak Kristova učedníka. „Vaše tiché a pokorné srdce ať je ochotné odpouštět s milosrdenstvím,“ vybízí biskup z Hippo. „Ať žádá odpuštění, kdo způsobil zranění, ať udělí odpuštění ten, kdo byl uražen; abychom nespadli pod nadvládu satana, jehož vítězstvím je rozdělení křesťanů. Je to právě almužna, která přináší velkou výhodu odpouštět dluhy svému bližnímu, aby Pán odpustil tobě… Neexistuje žádná omluva pro to, aby se člověk zprostil tohoto druhu dobrých skutků, protože v tomto případě vše závisí na dobré vůli. Někdo by mohl říci: Nemohu se postit, protože můj žaludek je slabý. Může také říci: chtěl bych dát něco chudému, ale nemám z čeho… Lidé i při tomto druhu dobrých skutků se většinou hledají výmluvy, neboť nemohou najít ospravedlnění. Každopádně, kdo kdy řekne: Neodpustil jsem tomu, který se mi omluvil, protože mi to zdraví nedovolilo, nebo proto, že jsem neměl ruce, jimiž nabídnout odpuštění? Odpusť, abys dostal odpuštění.“[1]
Právě ohledně almužny odpouštění Augustin říká svým věřícím, že „nikdo není tak chudý, aby ji nemohl dát.“[2]
Zákeřný host
Když odpouštíme, „neodejmeme nic ze skladů nebo z měšce, ale odstraníme ze srdce něco, co bude škodlivější, pokud zůstane, než když zmizí.“[3]
Tento zákeřný host je hněv, který, když přebývá v srdci, ho nenápadně přitáhne k nenávisti, a odděluje ho od dynamiky odpuštění a lásky.
Biskup z Hippo, hluboký znalec svárlivosti svého lidu, uznává, že „je lidské hněvat se.“[4] Ale hned odkazuje na evangelijní obraz třísky a trámu, a dodává: „Tvůj hněv, který je na začátku jako malá tříska, nesmí být podněcován podezřením, a tak se postupně stát trámem nenávisti.“[5] Hněv je záludný nepřítel, který se skrývá v srdci: „Co je hloupějšího, než vyhnout se zvenčí nepříteli a pak zadržet mnohem horšího nepřítele v hlubinách svého srdce?“[6] (…)
Kristovo odpuštění
Augustin často klade obraz Kristova odpuštění svým vrahům před oči svých věřících, kteří se lehce a vášnivě oddávali hádkám a způsobovali tak rozdělení. Ve svém umučení je Kristus vzor trpělivosti, mlčení, odpuštění: „Když byl políčkován, chtěl se snad pomstít? Když visel na kříži, neřekl snad: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34)? Jestliže ten, který měl moc, nehrozil, proč vyhrožuješ, proč vzplaneš hněvem ty, který podléháš autoritě druhého? On zemřel, protože to tak chtěl, a nehrozil; ty nevíš, kdy zemřeš a vyhrožuješ?“[7]
Nejvýznamnější příležitostí, která se biskupovi z Hippo nabízela, aby představil ústřední význam odpuštění, bylo každoroční odevzdání Pánovy modlitby a vyznání víry (traditio-redditio Symboli) těm, kteří se během půstu připravovali na přijetí křtu o slavnostní velikonoční vigilii.
Jedna z proseb z modlitby Otče náš, kterou se kandidáti měli učit nazpaměť a přednést („vrátit“=redditio) biskupovi, říká právě toto: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6, 12).
Augustin nachází základ odpuštění právě v tom, jako se Kristus choval na kříži, a rozvíjí svou katechezi takto: „Pokud je v srdci někoho ještě hněv, ať jej odhání alespoň blížící se den umučení Páně, protože Pán nezachoval zášť vůči svým vrahům, za něž naopak, když vysel na kříži, vylil i modlitby i krev. Pokud až do těchto svatých dnů zůstala zášť v srdcích některých z vás, vzdalte se od ní alespoň nyní, aby se vaše modlitba mohla vznést bezpečně k Bohu. Ať člověk neklopýtá, nekoktá, nezůstává němý pod tíhou svědomí, když přijde k tomu bodu modlitby, kde je třeba říci: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ [8]
Půst je vhodná doba na odstranění nepřátelství, na smíření se s bratry a sestrami, se sebou samým a s Bohem.
Nevraživosti ať mají konec
„Nadešel posvátný čas, když cítím povinnost důrazně naléhat na vaši lásku, abyste pilněji mysleli na duši a abyste krotili instinkty těla. Těchto čtyřicet dní je nejsvatější doba na celé zemi, a celý svět, který Bůh usmířil se sebou v Kristu (viz 2 Kor 5, 18), ji nyní, když se blíží Velikonoce, slavnostně oslavuje s chvályhodnou zbožností. Pokud existují nevraživosti, které neměly vzniknout, nebo měly vymizet okamžitě, ale které přesto přetrvávají mezi bratry až do teď, a to jak z nedbalosti, tak z tvrdohlavosti, nebo z jakéhosi druhu ostýchavosti ne pokorné, ale pyšné (sive negligentia, sive pertinacia, sive non modesta sed superba verecundia), alespoň teď ať mají konec. Nad nimi by slunce vůbec nemělo zapadat (viz Ef 4, 26).
Dynamika odpuštění
V další postní homilii se dlouze zabývá analyzováním dynamiky odpuštění. Pastorační jedinečnost tohoto kázání vychází z přesnosti, s níž Augustin maluje před očima svého publika některé životní situace.
Na přiklad: „Ty“ se na někom dopustíš křivdy, chceš se s ním usmířit a prosíš o odpuštění za způsobenou urážku, ale „on“ ti nechce odpustit.
Kazatel Augustin se obrací na „něho“ a naléhá na „něj“ a poukazuje na následky jeho neochoty odpustit: „No, ať dává pozor, když se chystá modlit. Co udělá? Řekne: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Přidá: posvěť se jméno tvé. Ještě: přijď království tvé. Pokračuje: buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Jde dál: chléb náš vezdejší dej nám dnes (Mt 6, 9-11). Tohle jsi řekl. Teď dávej pozor, abys nepřeskočil následující větu a nepokračoval až s následujícími slovy. Nemáš možnost přejít dál, jsi těmito slovy zablokován! No tak, řekni ta slova! Nebo jestliže nemáš důvod říct: odpust nám naše viny, neříkej nic. Ale kam se pak poděje to, co tvrdí apoštol Jan: Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda (1Jan 1, 8)? Jestliže ti však tvé slabosti hryžou svědomí, řekni klidně: odpust nám naše viny. Ale dávej pozor na to, co následuje. Nechtěl jsi odpustit křivdu svému bratrovi a budeš říkat: jako i my odpustíme našim viníkům (Mt 6, 12)? Anebo to neřekneš? Neřekneš-li to, nic nedostaneš; a jestliže to řekneš, mluvíš falešně. Řekni to tedy, ale řekni pravdu. A jak můžeš říct pravdu, když jsi nechtěl odpustit hřích svému bratrovi?“[9]
Když bratr ti nechce odpustit
Nyní se Augustin obrací na „tebe“, který jsi požádal o odpuštění, ale jsi to nedostal, se slovy plnými útěchy: „Teď chci povzbudit tebe, kohokoli, – je-li někdo takový mezi námi – kdo řekl svému bratrovi: Odpusť mi hřích, který jsem vůči tobě spáchal. Jestliže jsi toto řekl celým srdcem, jestliže jsi toto řekl s opravdovou pokorou a upřímnou láskou, netrap se kvůli tomu, že ti tvůj bratr nechtěl odpustit. Jste oba služebníci, oba máte stejného Pána. Ty jsi dlužníkem svého spoluslužebníka a on ti nechtěl odpustit: odvolej se na vašeho společného Pána. Buď si jistý: co se ti nepodařilo získat od bratra, dostaneš od svého Pána.“[10] (…)
Když bratr nechce žádat o odpuštění
Dejme znovu Augustinovi slovo: „Co dělat, když tvůj bratr zhřešil proti tobě a nechce ti říct: Odpusť mi to špatné, co jsem ti udělal.“ Hned komentuje: „Tato špatná tráva je bohužel vydatná; kéž ji Pán vymýtí ze svého pole (viz 1Kor 3, 9), to znamená z vašich srdcí! Kolik je věru těch, kdo dobře vědí, že zhřešili proti svým bratrům a nechtějí říci: „Odpusť mi! Nezačervenali se při páchání zla a začervenají se, když mají prosit o odpuštění; nestyděli se za nepravost a stydí se za pokoru.“[11]
Pokračuje: „Vy, kteří jste ve sporu se svými bratry, kteří se vracíte do svého nitra, kteří v hloubi svých srdcí uvažujete a dokážete o sobě soudit správně; kteří uznáte, že jste neměli spáchat to, co jste spáchali, že jste neměli říct to, co jste řekli; dobře, proste o odpuštění jako bratři prosí své bratry… Udělejte to tak, nestyďte se prosit o odpuštění.“[12]
Mezi pánem a služebníkem
„Někdy pán svému služebníkovi ukřivdí. I když je jeden pánem a druhý služebníkem, oba jsou služebníci jiného, protože oba byli vykoupeni krví Kristovou. Nicméně pánovi se zdá příliš těžké říci svému služebníku: Promiň, odpusť mi.“[13] (…)
Augustin je také pozorný k tomuto psychologickému a sociálnímu aspektu: je třeba chránit univerzální zákon odpuštění – proto i pán musí požádat o odpuštění – a zároveň vztah autority – proto sluha nesmí zpychnout. Jak tedy na to? Publikum čeká na odpověď, která na sebe nenechá dlouho čekat, plná moudré rovnováhy, jako vždy: „Ať lituje před Bohem, ať činí pokání ve svém srdci před Bohem; a jestliže nemůže říct svému sluhovi: Odpusť mi, neboť to nepovažuje za vhodné, aspoň s ním ať mluví sladkými slovy. Obrátit se na někoho sladkými slovy je jako požádat ho o odpuštění.“[14] (…)
(Ne)poslední doporučení
„Je zapotřebí, navrhuje Augustin, mezi vámi vytvořit některé mírotvorce, kteří přesvědčí bratra, aby tě požádal o odpuštění. A pak máš ještě jednu věc, kterou můžeš udělat: modlit se. Modli se za něj, aby tě požádal o odpuštění; protože víš, že je to pro něj špatné, když tě o to neprosí, modli se, aby požádal. Řekni Pánu ve své modlitbě: Pane, víš, že jsem neudělal nic proti tomuto mému bratrovi, že on chybil proti mně, a že jeho hřích vůči mně by ho poškodil, nepožádá-li mě o odpuštění. Pokud jde o mě, žádám tě ze srdce, abys mu odpustil.“[15] Z knihy: Agostino Clerici, Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 76-89. Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.
[1] Sermones (Kázání) 210, 10,12.
[2] Tam 206, 2.
[3] Tam 208, 2.
[4] Tam 211, 1.
[5] Sermones (Kázání) 211, 1; viz také: tam 49, 7; 58, 7, 8; 114/A, 6; 387, 2; en. Ps. 54, 7; tam 30, 2, d. 2, 4.
[6] Tam 208, 2.
[7] In Jo. ev. tr. 7, 3; viz také en. Ps. 7, 1.3; tam 30, 2, d. 3, 12; 36, d. 2, 4; 48, d. 1, 11; 69, 1; 108, 5.
[8] Sermones (Kázání) 208, 2.
[9] Sermones (Kázání) 211, 3.
[10] Tam 211, 4.
[11] Tam 211, 4.
[12] Sermones (Kázání) 211, 4.
[13] Tam 211, 4.
[14] Tam 211, 4.
[15] Tam 211, 5.
