Drahý příteli,

možná jsi četl někdy můj životopis. Ne všechno se přihodilo tak, jak je tam napsáno. Byli jsme úplně normální lidé, lidé, kteří žili před více než tisíci lety, jejichž jazyk, zvyky i způsob myšlení byly podstatně odlišné od těch tvých. Srdce člověka se ale tolik nezměnilo a právě moje lidská zkušenost by ti mohla pomoci.

Když jsem byl mladý, nebyl jsem ani lepší ani horší než ti ostatní. Nevyužíval jsem lidi, ale také jsem nedovolil, aby oni využívali mne. Možná, že jsem byl neklidnější než ostatní. Už ve škole pro mne nebylo snadné se přizpůsobit. Vždy jsem chtěl vědět, co se za čím skrývá a jaký má všechno význam.

A celých třicet let jsem přemýšlel, pozoroval, porovnával, vnímal… V té době jsem dychtil po postavení, po zajištěné budoucnosti; zakusil jsem ovoce smyslnosti a v církevní historii nevystupuji jako pošetilý svatoušek; poznal jsem co znamená milovat a být milován ženou, znám pocit hrdosti být otcem; hluboce mě udivilo jaké může být přátelství mezi lidmi… Se srdcem na dlani jsem žádal každý den víc a víc: více štěstí, více potěšení, více pravdy, víc a… víc.

Pak přijde doba ve tvém životě, kdy ti řeknou: „Ale už není ničeho víc. A chceš-li být dospělý, zvykni si být spokojený s tím co je a buď realista.“ Lidské společenství je obvykle společenství „dospělých“, kteří se dokáží spokojit s tím co mají, včetně trochu vzpurnosti, která patří k době a k dobrému tónu.

Rozhodl jsem se, že se s tím nespokojím. Žádal jsem víc. A uprostřed velké krize, když jsem nevěděl jak dál, jsem si jednou provždy uvědomil, že moje srdce bylo stvořeno přijímat Lásku, že moje srdce miluje a bude neklidné, dokud v lásce nespočine…