Když byl v roce 2013 zvolen papežem Jorge Mario Bergoglio, přinesl do církve nový důraz na jednoduchost, blízkost lidem a péči o stvoření. Už samotnou volbou jména František ukázal, že se chtěl inspirovat svatým Františkem z Assisi – mužem chudoby, pokoje a radosti.

Papež František během svého pontifikátu vyzýval věřící, aby žili evangelium radostně a otevřeně. Nechtěl církev uzavřenou do sebe, ale církev, která vychází do ulic, která je blízká lidem, zvláště těm, kdo trpí. Připomínal, že víra nemá být teorií, ale živým svědectvím lásky a milosrdenství.

Často hovořil o „kultuře setkávání“ – o potřebě být pozorný k druhým, hledat to, co spojuje, a budovat mosty mezi lidmi a národy. Varoval před pokušením uzavírat se do vlastních jistot a vybízel k odvaze vyjít ze sebe, k odvaze milovat.

Velký důraz kladl také na péči o společný domov, naši Zemi. Ve své encyklice Laudato si’ upozornil, že ochrana přírody je součástí křesťanské odpovědnosti a že naše zacházení se stvořením odráží náš vztah k Bohu.

Pro naši farnost jeho učení znamenalo výzvu: být vnímavější k potřebám druhých, vytvářet společenství přijímající každého, pečovat o životní prostředí a žít víru jako radostnou službu. Papež František nám ukázal, že svatost vyrůstá z věrnosti v každodenních maličkostech, z odvahy být blízko lidem a z ochoty důvěřovat Bohu i v nejistotách.

Jeho odkaz zůstává živý – jako pozvání k větší lásce, otevřenosti a naději.