Začíná postní doba: čas práce na sobě, abychom mohli být blízko ke Kristu, abychom pracovali na sebeovládání a byli svobodnější. Postní doba zve k radosti přiblížení se k Ježíši, původu našeho velikonočního oslavení.
Augustin chápe askezi jako odhodlání odepřít si něco dovoleného, abychom pak byli pohotovější a rozhodnější vůči špatným náklonnostem nebo při náchylnosti k věcem nedovoleným (Káz. 207,2). Augustinovi nešlo o askezi samou, tj. o cvičení v sebekázni. Jeho cíl byl větší: skromně žít se má proto, abychom ušetřili něco pro ty, kdo mají opravdový nedostatek. Připomíná, že půst má význam jen tehdy, dostanou-li chudí to, co se ušetřilo (Káz. 209,2).
Augustin půst doporučuje a ve své řeholi vypočítává jeho podmínky:
1. pokud to zdraví dovoluje – zdraví je tedy důležitější než askeze;
2. mezi výjimky patří také ti, kdo by při své práci těžko vydrželi bez jídla po celý den, tj. až do večera – ti ať jedí dvakrát denně v obvyklou dobu dopoledne a odpoledne;
3. pro nemocné doporučení postu neplatí. Pro ně je dostatečnou askezí jejich nemoc.
Na otázku, proč máme k Bohu mluvit také našimi lidskými slovy, odpovídá: ‚Na to bych předně odpověděl, že Bohu není třeba obšírně v modlitbě vykládat, co potřebujeme, spíš máme s Bohem rozmlouvat o tom, co se týká naší duše a touhy a hledání našeho ducha. K takové rozmluvě vede vroucí láska a náklonnost čistého srdce. Všemu podstatnému nás naučil náš Pán lidskými slovy. A při těchto slovech, jež jsou naší paměti tak důvěrně známa, ožívají v nás při modlitbě potřeby nejpodstatnější‘ (Horské káz. 2,3,13).