Význam manželské zdrženlivosti
Manželé v postním období
„Ve všech ostatních dnech se nedopouštějte cizoložství, smilstva, a jakékoli nedovolené zkaženosti; v těchto dnech se také zdržte manželských styků … Čas, který se věnoval plnění manželské povinnosti, ať se tráví v modlitbě. Tělo, které se oddávalo tělesným rozkoším, ať se pokloní v čistých modlitbách. Ruce, které se proplétaly v objetí, ať se vzpínají v modlitbách.“[1]
Biskup z Hippo trval na tom, aby křesťanští manželé během postní doby kromě půstu a skutků lásky prožili klidné období manželské zdrženlivosti. „Myslím si, že manželé by neměli považovat za zatěžující dělat v posvátné postní dny, které se vyskytují jen jedenkrát do roka, to, co vdovy jsou povinny zachovávat po dlouhou část svého života a zasvěcené panny pak po celý svůj život.“[2]
To, že Augustin naléhal na manželskou zdrženlivost, nebylo kvůli pohrdání sexualitou, ale kvůli povzbuzení manželů k vyšším hodnotám. Je to logika pokání, pro kterou africký biskup doporučuje následující: stejně jako je nesmyslný půst, který nevede k almužně a odpuštění, tak i zdrženlivost, která nepodporuje modlitbu, je marná.
Manželská čistota
Snad nám dnes podněty z Hippo připadají směšné. Nicméně jsme přesvědčeni, že jsou stále aktuální a prospěšné jako ostatní skutky kajícnosti.
Augustin napsal dlouhé pojednání O zdrženlivosti (De continentia), i když si badatelé nejsou jisti jeho datováním, zda se jedná o počátky biskupské služby nebo o roky pelagiánské kontroverze, toto pojednání je však cenné pro lepší prožívání postní praxe manželské čistoty. K ní byli jistě zavázáni všichni, kteří se připravovali na křest během slavnostní velikonoční vigilie; ale je zjevné, že pozvání bylo adresováno také ostatním křesťanským manželům.
Strážit práh srdce
„Jestli opatříš práh svého srdce dveřmi zdrženlivosti, neboť ze srdce vychází všechno, co člověka poskvrňuje: tak z něho nebude nic nevhodného vycházet, spíš bude překypovat takovou čistotou, z níž se svědomí bude jen radovat, i když ještě nedosáhne té dokonalosti, kdy zdrženlivost již nemusí bojovat s neřestí.“[3] Motivující je odkaz na evangelium, právě na spor Ježíše s farizeji o tom, co je čisté a nečisté, a na jeho učení o vyzařování dobra a zla z nitra: „Člověka neposkvrňuje to, co vchází do úst, ale co z úst vychází, to člověka poskvrňuje.“ (Mt 15,11)
„Bezpochyby – potvrzuje Augustin ve své knize O důstojnosti manželství (De bono coniugale) – zdrženlivost není ctností těla, ale duše,“[4] ctností, která nám umožňuje správně užívat pozemská dobra. „Ve skutečnosti užívat tyto věci správným způsobem dokáže pouze ten, kdo je schopen se bez nich obejít, a moudře je dokáže užívat jen ten, kdo, díky vědomé zdrženlivosti, dokáže se i odříkat.“[5]
Biskup z Hippo si je vědom na základě Ježíšova učení a pečlivého pozorování lidské zkušenosti, že hřích se rodí v lidském srdci. Podává k tomu nevyvratitelné příklady: „Hle, kdosi nedokázal zabít druhého člověka, protože mu něco znemožnilo to udělat. Jeho ruka zločin nespáchala, ale lze snad říci, že jeho srdce je nevinné? Znovu: někomu se nevydaří přivlastnit si cizí statek, jak si přál. Dá se říci, že ve své vůli není zloděj? Ještě: svůdník si vezme do hlavy cizoložství, ale narazí na cudnou ženu, která ho odmítne. Není již ve svém srdci cizoložný? Nebo jiný člověk, který se pokouší setkat se s prostitutkou: pokud na ulici žádnou nenalezne, zdali už není ve své mysli vinen? Či snad když se někdo rozhodl pošpinit bližního lží, i když to neudělá pro nedostatek času nebo příležitosti, copak už neřekl falešné svědectví ústy svého srdce?“[6]
Úsilí, dar a milost
Je zřejmé, že k tomu, abychom mohli žít ctnost zdrženlivosti, je zapotřebí velkého osobního úsilí, odhodlání hluboce zkoumat své svědomí, hledat původ jednání v nitru člověka, a tak „zadržet“ podnět ke zlu, když je ještě na úrovni záměru. Ale je také nezbytné nepřeceňovat své vlastní síly, neboť tato ctnost „je význačný dar od Pána.“[7]
Je dobře známo, jak moc Augustin zdůrazňoval nezbytnost milosti: „Je to milost, která brání tomu, aby nad tebou vládl hřích. Nevkládej důvěru v sebe… je to Duch Boží, který nás pohání k umrtvování skutků těla prostřednictvím našeho ducha.“[8]
Poté, co jsme pochopili význam zdrženlivosti, je snazší pochopit hodnotu augustiniánského nabádání k manželské čistotě.
Ta se opírá o pavlovské učení, kterým apoštol nabádá: „Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout“ (1Kor 7, 5).[9] Augustin vybízí, aby se manželé zdrželi manželského aktu, k čemuž se společně rozhodli na určité období. A to přesně na postní období. Není to odmítnutí sexuální složky manželství, tu je třeba považovat za typickou pro manželskou lásku; ale je to askeze dialogu těl, aby se podporoval nebo obnovoval duchovní rozměr partnerského dialogu.
Zdrženlivost ve službě lásky
Paradoxně můžeme na základě augustiniánského učení tvrdit, že manželská zdrženlivost pomáhá pochopit, v jakém smyslu je sexuální vztah pro manželství zásadní: ne jako základ – kterým je společenství mezi manželi – ale jako úplný dar sebe sama, který vede k naplnění manželské lásky. Období sexuálního asketismu se může stát příležitostí ke znovuobjevení takového jazyka lásky, který je tvořen vzájemným rozmlouváním a nasloucháním, právě když bouřlivý rytmus našeho světa zasévá semeno uzavřenosti a pocit cizosti. Manželský pár je povolán, aby prostřednictvím zdrženlivosti pěstoval něžnost jako autentické poselství společenství a jako důkaz toho, že tělo i když je tiché, je místem komunikace lásky, která pramení ze srdce.
Ticho je vždy plodné. Je-li spojení těl v manželství viditelnou „svátostí“ spojení srdcí, stává se manželská zdrženlivost znamením odkazu srdcí na Krista, kterého chtěl Otec ve svých plánech učinit „srdcem světa“.
Něha
Něha je jako cement, který spojuje muže a ženu a dokáže je udržet v tělesném sjednocení i při zdržení se manželských projevů. Něha je jazyk, jehož gramatiku se dvojice učí před manželstvím a pak po výměně slibu věčné lásky, bude možné správně frázovat, správně vést společný dialog.
Například: čas zasnoubení by měl být oproštěn od vyčerpávajících diskusí o „pokud možno“ a od nároků „všechno najednou“, protože „už se máme rádi“, měl by být spíše časem učení, jak si navzájem projevit celou lásku, bez zapojení celého těla a celého jeho expresivního potenciálu. Zasnoubené páry se musí naučit říkat maximum s využitím minima. To je pro ně nezbytné, aby se poznávali postupně a ve vzájemném respektu.
Bude to pro ně užitečné, až se vezmou, pro posílení jejich lásky na ten čas, když sex již nebude novinkou, a případně bude představovat podnět k hledání iluzorní kompenzace jinde.
Až do staří
Bude to užitečné, když bude třeba čelit okamžikům nemoci jednoho z manželů, s vědomím a přesvědčením, že něha zdravého partnera je tím nejúčinnějším lékem pro zdraví nemocného. Snoubenci, kteří vyrostli v projevování si něžnosti, stanou se manžely schopnými obdarovávat se láskou. A jakmile zestárnou a jejich těla pokryjí vrásky, jsou si navzájem schopni říct vše s nejmenším pohlazením a prostou jemností, kterou jim závidí i ty nejmladší páry.
Když se dva naučili dávat si navzájem vše, čím jeden pro druhého jsou, prostřednictvím bohatství svých zdánlivě chudších smyslů, pak budou schopni se navzájem darovat v sexuálním aktu, vědomi si toho, že se na chvíli mohou obejit i bez něj, aby ticho zdrženlivosti ještě více obohatilo věčná slova jejich lásky. A to je přesně to, co Augustin nazývá zdrženlivostí: ctnost těch, kteří umějí se zdržet toho dobra, které se naučili správně používat.
Čisté srdce
Zdrženlivost je ctnost, o kterou musíme zvláště v naší době všichni žádat jako o dar. Převládající hédonismus a erotika ohrožují tuto dimenzi a redukují ji na stroj produkující potěšení.
V srdci každého musí přebývat čistota: tento příbytek má být neustále chráněn, pečlivě očištěn, bráněn před útoky zlého, aniž bychom si mysleli, že jej dokážeme přeměnit na oživlý pozemský ráj. Pouze s touto pokorou, která se rozhodne pro zdrženlivost jako nástroj neustálého zlepšování vlastní transparentnosti, bude pouze tímto způsobem možné znovu objevit krásu slova a gesta, exkluzivní Boží dary muži a ženě, příliš často znetvořené soužitím s hříchem.
Z knihy: Agostino Clerici, Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 90-96. Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.
[1] Sermones (Kázání) 205, 2; viz tam 207, 2.
[2] Tam 208, 1; viz tam 210, 7.
[3] De continentia 2, 5.
[4] De bono coniugali 21, 25.
[5] Tam 21, 25.
[6] De continentia 2, 4.
[7] Tam 1, 1.
[8] Tam 5, 12.
[9] Český ekumenický překlad
