Kapitola VI – Odprošení a odpuštění

Kapitola VI – Odprošení a odpuštění

Spory mezi sebou vůbec nemějte, nebo je alespoň co nejrychleji ukončujte. Jinak hněv roste v zášť, z třísky činí trám a z člověka vraha. Neboť je psáno: „Kdo nenávidí svého bratra, je vrah“. (1. Jan 3,15)

Kdo někomu ublížil nadávkou nebo zlým slovem, nebo ho dokonce obvinil ze zločinu, ať hledí co nejrychleji napravit, co zavinil. Uražený ať odpustí bez váhání. Jestliže se urazili vzájemně, ať si navzájem odpustí pro vaše modlitby a vy se modlete též upřímněji, čím se modlíte častěji. Jistě je lepší ten, kdo se dá častěji strhnout hněvem, ale hned poprosí za odpuštění toho, vůči komu se dopustil bezpráví, než ten, kdo není hněvivý, ale jen nerad prosí za prominutí. Kdo však nikdy nechce prosit o odpuštění nebo neprosí upřímné, je nadarmo v kláštere, i kdyby nebyl propuštěn. Proto se chraňte prudkých slov. Jestliže vám však vyklouzlo z úst a zranilo vašeho bratra, neváhejte ho zase laskavým slovem udobřit.

Musíte-li však být někdy přísní, aby byl pořádek a kázeň, a cítíte-li, že jste zašli trochu daleko, nemusíte své podbízené prosit za prominutí, abyste u svých podbízených přílišnou pokorou neztratili povinnou vážnost. Proste spíše Pána všeho stvoření, který ví, jak velice milujete své podřízené, i když jste je příliš tvrdě pokárali. Vaše láska však nemá být tělesná, nýbrž duchovní.