Kapitola I – Účel a základ společného života

Kapitola I – Účel a základ společného života

Buďte jedné mysli a jednoho srdce v Bohu, neboť proto jste se sešli.

Nic nenazývejte svým vlastním majetkem, nýbrž všechno mějte společné a váš představený ať každému přiděluje jídlo a oděv, a to nikoli stejně všem, protože nejste všichni stejně zdraví a otužilí, nýbrž spíše každému, kolik potřebuje Tak to čteme ve Skutcích apoštolů: „Všechno měli společné a každému se přidělovalo, kolik kdo potřeboval“. (Sk. 4,32 - 4,35)

Ti, kdo měli ve světě nějaký majetek, ať nepovažují za nespravedlivé, že jejich majetek slouží všem, když vstoupili do kláštera.

Ti, kdo byli ve světě chudí, ať nehledají v kláštere, co nemohli mít ani ve světě, ale ať se jim dostává všeho, čeho ve své křehkosti potřebují, i když jejich chudoba ve světě byla tak veliká, že se jim nedostávalo i nejnutnějších věcí. Nemají se pokládat za šťastné proto, že se jim dostává pokrmu a oděvu, kterých ve světě mít nemohli.

Ať se také nepyšní, že mohou žít ve společnosti těch, k nimž se venku neodvážili ani přistoupit, spíše ať se jejich srdce obrací k Bohu a netouží po světské marnosti. Jinak by se mohlo stát, že by kláštery prospívaly bohatým a nikoli chudým, protože bohatí by se v nich pokořovali, ale chudí by pyšnili.

Na druhé straně však zase ti, kteří ve světě něco znamenali, nemají pohrdat svými bratry, kteří žili v chudobě, než přišli do kláštera. Mají být více hrdí na společenství svých chudých bratří než na vysoké postavení svých bohatých rodičů. Nemají se také honosit, jestliže přispěli klášteru něčím ze svého majetku. Jinak by se jejich dobrodiní prokázané klášteru mohlo učinit pyšnějšími než jeho užívání ve světě. Neboť každý hřích se děje zlým skutkem, ale pýcha činí i z dobrých skutku špatné. Co je platné, když někdo rozdá chudým svůj majetek, a sám se stane chudým, je-li jeho ubohá duše pyšnější, když pohrdla svým bohatstvím než byla, dokud je měla?

Žijte proto všichni ve svornosti a lásce a čtěte v sobě navzájem Boha, který ve vás přebývá.