Zjevení Páně se svatým Augustinem

www.augustiniani.cz

I když v době sv. Augustina byla Slavnost Epifanie (Zjevení Páně) zavedena v Africe teprve nedávno, na začátku pátého století už se stala tradicí, navzdory skutečnosti, že donatisté ji odmítali slavit. Tato slavnost nabízela Augustinovi příležitost osvětlit nejvyšší stupeň tajemství Kristova vtělení. Umožňovala také povzbudit věřící k silnějšímu křesťanskému svědectví.
Kristus nárožní kámen
„Před nedávnem jsme slavili den, kdy se Pán narodil ze židovského národa; dnes slavíme den, kdy je uctíván pohany… Již od chvíle, kdy se Kristus narodil a byl ohlašován, je představovaný jako nárožní kámen… Pastýři, kteří se seběhli z okolních kopců v den narození a králové, kteří dnes dorazili zdaleka, odevzdali příštím generacím dva různé sváteční dny, přestože se obojí klaněli stejnému světlu světa.“
Augustin v homiliích přednášených o Epifanii – svátku Tří králů – zdůrazňuje obraz Krista jako nárožního kamene, na němž spočinou a který podepře zdi dvou národů, jednoho ze židovství a druhého z pohanství: Kristus je dokonalé zjevení Božího záměru spásy.
„A tak se zjevil – ne však učeným pastýřům, ani spravedlivým mudrcům… Tento nárožní kámen v sobě obojí propojil: přišel totiž vyvolit si to, co je pošetilé pro svět, aby zahanbil moudré a nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky, aby nikdo, byť významný, nezpychl a nikdo, byť ubohý, neztratil naději.“
„Pastýře, milost zasáhla jako první; mudrcové ale museli být velmi pokorní… Stejná pokora, kterou Písmo svaté chválí více u těch, kdo pocházejí z pohanů než ze židů. Z pohanů totiž pocházel onen setník, který přijal Pána celým srdcem a prohlásí, že není hoden, aby vstoupil do jeho domu. Nepožaduje, aby Pán viděl jeho nemocného služebníka, ale stačí mu, aby vydal rozkaz k jeho uzdravení. Právě tím ukazuje, že přijal do svého srdce toho, jehož přítomnost ve svém domě z úcty odmítal.“
Mudrci i pastýři v Betlémě uviděli celou šíři tajemství: před nimi je Bůh oděný pokorou, stvořitel, který je původcem všeho, je zavinutý do plenek jako někdo zcela bezmocný. Mudrci i pastýři neskončí svou cestu před betlémským děťátkem, naopak právě zde pro ně začíná nová cesta.
Úžas nad tajemstvím vtělení
Pro nás je nyní nutné položit si otázku: „co dělat.“ Kdybychom si tu otázku nepoložili, znamenalo by to vyprázdnit svůj vnitřní život, udělat z něho samolibou projekci vlastního ega. Bylo by to, jako kdybychom měli Krista sami pro sebe, ale – řečeno Augustinovými slovy – bez toho, abychom ho počali a porodili pro druhé, si ho necháme pro sebe jako truhličku své zbožnosti.
Vánoce nemohou být jen střelou, která s rachotem prosviští jedinou nocí. „Kristus je pravé světlo, které osvětluje každého člověka“ (Jn 1, 9). Je plamen, který hoří, svití a rozehřívá. Není to chvilkový záblesk, nenápadné světlo, prchavý cit.
Augustin – v jednom komentáři k žalmu – vysvětluje vtělení na podkladě úryvku z knihy Daniela, v němž se praví, jak prorok vykládá králi Nabuchodonosorovi sen o soše zničené kamenem, který se odtrhnul z hory. Zde je obsah snu podle prorokových slov: „Ty, králi, jsi měl vidění, a hle – socha. Byla to velmi mohutná socha, skvěla se září, když stála proti tobě, a její vzhled byl strašný. Tato socha měla hlavu z ryzího zlata, prsa a ramena ze stříbra, břicho a bedra z mědi. Stehna byla ze železa, nohy částečně ze železa, částečně z hlíny. Díval ses, když se tu náhle bez lidského přičinění uvolnil kámen, udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je. Tu se ihned zhroutilo železo, hlína, měď, stříbro a zlato a byly jako plevy na mlatu v létě, vítr je odnesl, ani stopa po nich nezůstala; kámen pak, který udeřil do sochy, stal se velikou horou a naplnil celou zemi.” (Dn 2, 31-35)

Augustin nechává bokem historický výklad proroka, a vysvětluje: „Porod Panny je ten kámen, který se sám uvolnil z hory; nebylo v tom lidského přičinění; jenom vzepětí víry a bylo počato Slovo.“
Ten kámen je úhelným kvádrem, kamenem úrazu, základem víry, jehož úplné vyjádření představuje svátek Epifanie. Socha (pyšného) člověka je rozdrcena Mariinou jasnou vírou skrze neposkvrněné početí. A člověk s hliněnýma nohama je přemožen: ale z víry pramení Člověk se srdcem z masa! (…)
Nedáme-li prostor Bohu, nenecháme-li, aby on uvolnil balvan a zničil suchu s hliněnýma nohama, kterou jsme si vytvořili. Tehdy se stane pravdou, že každé ráno bude stejné jako předcházející večer. Život se stane jednotvárným, bohužel, pro naši neschopnost připomenout si událost vtělení, které jediné má sílu udělat všechno nové.
Novou cestou
Druhou odpovědí na otázku, co dělat, je vydávat svědectví.
Kdo se často nechá proniknout Světlem, sám se stane schopným osvětlovat. Ne jako se děje na ulicích, kde se lidé míjí ve svých autech se zapnutými světly a jsou oslepeni, ne osvětleni. Kristus sám nechtěl být blesk, který oslepuje. Jeho učednici jsou zváni svědčit jako lampa položená na podstavci, aby svítila všem v domě. (Viz Mt 5, 14-15)
Augustin vyvozuje z Epifanie naléhavost křesťanského svědectví, jako přímý důsledek setkání s Kristem. Když vysvětluje evangelijní detail o mudrcích, kteří se vrátí domů „jinou cestou“ (Mt 2, 12) než tou po níž přišli do Betléma, Augustin říká: „My tedy, nejmilejší, z nichž mudrcové byli prvotinami; my, dědictvím Kristovým rozšířeným až na konec země… nyní poté co jsme poznali našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista… nyní máme o něm svědčit tady na zemi, v tomto příbytku našeho těla tím, že se nebudeme vracet stejnou cestou, po níž jsme přišli, a nepůjdeme po šlépějích našeho dřívějšího způsobu života. To je význam toho, že mudrcové se nevrátili zpátky touž cestou, kudy přišli. Změnili cestu, neboť změnili život. Také nám nebesa vyprávěla o Boží slávě; také my jsme byli přivedeni klanět se Kristu pravdou zářící v evangeliu jako hvězdou na obloze; také my jsme pozorně naslouchali proroctví, které zaznělo v židovském národě… Nyní o něm musíme svědčit tak, že se vydáme novou cestou, že se vrátíme jinou cestou, než kudy jsme přišli.“

Z knihy: Agostino Clerici Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 44-49. Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.