Narodil se 25.listopadu 1774 v Tridentě ve šlechtické rodině. 31. Května 1794 složil sliby v augustiniánském řádě. Žil v bouřlivých dobách. Když tamější vláda zrušila řeholní domy, začal se věnovat vyučování; chtěl pečovat o náboženskou výchovu chlapců a děvčat, i když doba náboženství nepřeje. Tím si získal důvěru a přízeň u světské autority. Aby zůstal věrný společnému životu v řeholi, pro který se vždy rázně zasazoval, při první příležitosti, která se mu naskytla, uprchl do Bononie. Tím se ovšem vzdal úřadu inspektora na školách v tridentském kraji. Když jej vlivná osoba žádala, aby se vrátil, odpověděl: „Kdybys znal závažnost slibů, jimiž se řeholníci zasvěcují Bohu, Králi králů, jemuž jsem se i já svatými sliby zavázal na věky u oltáře, nežádal bys ode mne nic takového“.
Byl výborným novicmistrem. Poslední léta svého života se věnoval duchovní správě v Ženezáně, kde také umřel 2. února 1840. Jeho tělesné pozůstatky jsou uloženy a uctívány v augustiniánském kostele ženezánském.
Alypius pocházel z Tagaste (dnes Souk Ahras v Argelii), s Augustinem prožíval omyly mládl, obrácení, řeholní život i apoštolskou činnost a Augustin jej nazývá „bratrem svého srdce“.
Posidius první napsal životopis sv. Augustina a jak sám vypravuje, žili pospolu téměř 40 let.
Narodila se ve vesnici Rocca Prema (Kassie) kolem roku 1380 jako jediná dcera.Ještě jako děvče pomýšlela na řeholní život, avšak když jí bylo 14 let, rodiče naléhali, aby se provdala za mladíka sice dobromyslného, který však měl špatné sklony. Svou dobrotou překonávala hrubosti svého manžela a žila s ním ve shodě. Přibližně po 18 letech byl manžel zavražděn. Rita nejen ušetřila vraha, nýbrž i prosila Boha, že by raději viděla své dva syny mrtvé, než aby se mstili za zločin. Vskutku oba brzy po zavraždění otce zemřeli. Když zůstala sama a srdce bylo přeplněno láskou, snažila se uskutečnit touhu z mládí a věnovat se řeholnímu životu. Musela překonat mnohé nesnáze. Nakonec byla přijata do kláštera augustiniánek u sv. Maří Magdaleny v Kassi, kde vedla život poustevnický. 15 let před koncem života začala snášet bolesti utrpení páně, způsobené trnovou korunou. Zemřela v noci na sobotu 22. května 1457 podle letopočtu písánského, podle našeho kalendáře roku 1456. Zvláštní na svaté Ritě bylo, jak dovedla žít v různých okolnostech a jak s ušlechtilou láskou a nesmírnou kajícností překonávala utrpení, i jak dovedla usmiřovat a zjednávat pokoj. Její tělo odpočívá v Kassii v jejím kostele.
Narodil se v Sahaguně (Leoně) kolem roku 1430 ve význačné rodině. Otec mu, ještě mladičkému a před vysvěcením na kněze, vymohl církevní obročí s péčí o duše, pouze z hmotných důvodů. Jan však k žalosti své rodiny obročí nepřijal. Byl přesvědčen, že něco takového se nesrovnává s vůlí Boží. Pro jeho veliké nadání jej přivedli k šlechetnému biskupovi burgosskému Alfonsovi de Kartagena, aby mu byl k ruce. Ten je vysvětil na kněze. Protože Jana život na biskupském dvoře neuspokojoval, ani jej nelákalo být kanovníkem – a to mu slibovali – aby jej udrželi v Burgosu – odebral se do Salamanky, kde se horlivě věnoval studiu a současně i kazatelství. z touhy po větší dokonalosti vstoupil do augustiniánského řádu 18. června 1463 a sliby složil 28. srpna 1464. Vynikal pokorou a přímostí, neúnavně kázal, šířil pokoj a snášenlivost v ohledu sociálním, rovněž rázně obhajoval práva dělníků. Choval velikou úctu k nejsvětější svátosti. Zemřel v Salamance 11. června 1479 a jeho tělo tam uchovávají v novém katedrálním kostele.
Klára se narodila kolem roku 1268 v Montefalku (Perugia) a tam se také zdržovala po celý svůj život. Když měla šest let, vstoupila do uzavřeného sdružení, v němž žila s několika družkami její sestra Jana. Protože roku 1290 všechny přešly do nového domu, v němž založily klášter, přijala Klára řeholi svatého Augustina. Když její sestra 22.listopadu 1291 zemřela, převzala po ní úřad abatyše, který zastávala až do své smrti 17. srpna 1308. v životě osobním i jako abatyše vždy předcházela příkladem, jak to řehole svatého Augustina vyžaduje pro společný život. Sestrám vřele vštěpovala nutnost sebezáporu a osobní snahu pěstovat dokonalost. Měla vlité vědění a rázně hájila učení víry. Vynikala láskou ke Kristovu umučení a zvlášť jí přirostla k srdci pobožnost k svatému kříži. v posledních dnech svého života soustavně říkala, že ve svém srdci nosí Kristův kříž. Po její smrti si sestry chtěly ověřit pravdivost a smysl jejích slov a když jí vyjmuly srdce, nalezly v něm znaky Kristova umučení. Její tělo je vystaveno k veřejné úctě v klášterním kostele augustiniánek v Montefalku.
Narodil se 9. dubna 1848 v Alfaro (provincie Logrono ve Španělsku). v sedmnácti letech, dne 22. září 1865, složil v domě rekolektů (španělských bosých augustiniánů) sliby. Na kněze byl vysvěcen na filipínských ostrovech v Manile 3. června 1871 a tam po 15 let horlivě pečoval o spásu duší. Potom od roku 1888 vykonával mnoho různých povinností; oživil řeholním životem provincii Candelarskou a zahájil nové období misionářské. Zprvu se stal apoštolským vikářem v Casanare, později, od roku 1896, biskupem pastopolským.
V jednání s lidmi byl prostý a přímý; nebojácně a neochvějně uplatňoval a hájil práva církve. Byl velkým ctitelem nejsvětějšího Srdce Ježíšova a neobyčejně miloval řád. Pro nemoc se vrátil do Španělska, kde za několik měsíců zemřel v městečku Monteguado (kraj Navarra), 19. srpna 1906, ve stejném klášteře, kde složil sliby a kde byl převorem. Pavel VI. ho zanesl do seznamu blahoslavených 1. listopadu 1975.
Narodila se v Tagaste (v Alžíru) roku 331 nebo 332 ve věřící rodině, která si dosti slušně žila. Ještě mladou ji provdali za Patricia, pohana, který po otci zdědil menší usedlost a byl současně členem městské rady v Tagaste. Byla to žena statečná, vroucí víry, pevné naděje, velmi nadaná, měla smysl pro potřeby společného života, ráda se modlila a uvažovala o slovech Písma, byla příkladem dobré manželky a křesťanské matky.
I svého muže získala pro Krista a vymodlila si obrácení „oplakávaného“ Augustina. Jeho křest jí způsobil velikou radost.
Zemřela blízko Říma, v Ostii na Tibeře, asi v říjnu, nejpozději však před 13. listopadem roku 385 ve věku 55 let, když se Augustin vracel se svými přáteli do Afriky. Asi 14 dní před smrtí prožívali matka se synem v Ostii sladké vytržení mysli, kdy nakratičko okusili moudrosti, která vše stvořila, a mohli se jí dotknout s tlukoucím srdcem, jež zůstalo upoutáno u prvotiny ducha. (Vyz. IX.10)
Její svátek se v liturgii slavil už od l4. století vždy 4. května. Dnes obecná církev slaví její památku 27. srpna, řád však z pastoračních důvodů ponechává 4. květen. Její ostatky jsou uctívány v Římě v kostele sv. Augustina.
Život svatého Augustina (354–430) probíhá v době rozporů a převratů. Římská říše se ponenáhlu hroutila pod tlakem sousedních národů. 28. srpna nepřátelé stále ještě obléhali Hippo. Augustin umírá a do hloubi duše prožívá průběh této zkázy. i když pevně důvěřoval v Boha, nemohl být necitelný k tomu, co prodělávali jeho lidé. Od vysvěcení na kněze (391) a ještě více od vysvěcení na biskupa (395) s nimi srostl a společně usilovali o vítězství Boží věci tím, že sloužili církvi. Za nejpřednější úkol považoval prosazení jednoty církve. a aby tuto jednotu dokonaleji prožíval, zakládal řeholní společenství s úmyslem, aby tato společenství byla dokladem a kvasem jednoty. Jak řekl svatý Posidius: Augustin, ač je mrtev, pro nás je stále živý v knihách, které zanechal dalším pokolením. – Jeho ostatky jsou vystaveny k úctě v augustiniánském kostele sv. Petra ve Zlatém Nebi v Pavii.
Svatý Mikuláš Tolentinský se narodil v polovině 13.století v Castro sancti Angeli v Pontansku (Macerata) v prosté rodině a do řádu vstoupil v mladém věku. Možno o něm říci, že to byl prostý řeholní kněz, plný lásky k bratřím a k Božímu lidu, a že věrně plnil, k čemu se sliby zavázal. Navštěvoval nemocné a chudé lidi, horlivě a pečlivě jim pomáhal a dokonce se nestyděl žebrat pro potřeby kláštera. Měl pověst výborného kazatele a rádi ho vyhledávali jako duchovního vůdce. Posledních 30 let svého života ztrávil v Tolentině a tam také zemřel 10.září 1305. Velmi vroucně se modlil za duše v očistci a obětoval za ně kající skutky. Proslavily ho zázraky. Do seznamu svatých ho zařadil Evžen IV. roku 1446. Jeho ostatky jsou uloženy v Tolentině v kostele jemu zasvěceném.
Narodil se v Oropese (Toledu) dne 17.října roku 1500; rodiče ho poslali na studie do Salamanky na univerzitu a tam spolu s bratrem Františkem vstoupil k augustiniánům do noviciátu. Jako jeho představený, svatý Tomáš z Vilanovy, tak i Alfons vždy považoval svůj vstup do řádu za jednu z největších milostí, Bohem mu udělených. Věnoval se především činnosti kazatelské a spisovatelské. Byl velkým ctitelem Panny Marie a byl stále přesvědčen, že jen z popudu Panny Marie se dal do psaní. Španělská provincie jej zvolila za královského kazatele, ale jeho touhou bylo kázat spíše prostým a nuzným lidem: v nemocnicích, v žalářích nebo řeholníkům v klášterech. Toužebně si přál, aby ho poslali do Mexika jako misionáře, ale v tom mu bránilo jeho chatrné zdraví. Bratrský duch, evangelická prostota a rozhovory s bratřími, to byl smysl jeho života. Ač proslul jako asketa a mystik, přece takřka po 30 let stále trpěl skrupulemi a suchopárem v duchovním životě a také se ozývalo pokušení odejít z řádu. Zemřel v Madridě 19.září 1591 s přáním, pracovat pro duše po vzoru Kristově. Jeho tělo se uchovává v augustiniánském kostele ve Valadolidu. Lev XIII. jej roku 1882 zařadil do počtu blahoslavených. Jan Pavel II ho svatořečil 19.5.2002 v Římě.
Tomáš z Vilanovy se narodil roku 1486 ve Fontisplanu (dnes Fuenllana, Ciudad Real) a svá dětská a chlapecké léta prožil doma u rodičů ve Vilanově. Pak jej poslali na studie do Komplutu (dnes Alcala de Henares), kde byl příkladným žákem a pak magistrem na tamější univerzitě, v tehdejších dobách velmi proslavené. Odřekl vyučovat na jiné neméně slavné univerzitě, totiž v Salamance, ale odešel do tohoto města, aby tam vstoupil do kláštera augustiniánského řádu. Sliby vykonal 25.listopadu 1517, dvakrát zastával úřad provinciála, dne 10. října 1544 byl jmenován arcibiskupem valencijským. Zemřel ve Valencii v září 1555. Hořel láskou, v řádě kladl důraz na studium a misijního ducha, s neochvějnou věrností sloužil církvi a chudým. Jeho ostatky jsou vystaveny k úctě ve Valencii v katedrálním kostele.
Narodil se v Anglii. Když odmítl uznat Jindřicha VIII. za hlavu anglické církve a tvrdil, že nemůže být hlavou církve, tou že může být jen duchovní Otec ustanovený Bohem, totiž papež, podstoupil mučednickou smrt roku 1539, pravděpodobně dne 27. prosince. Do seznamu svatých jej zapsal Pavel VI. 25, října 1970.