Kapitola II – Cíl (účel)

Kapitola II – Cíl (účel)

Nerozdělená láska (integrální)

Augustiniánská řehole nám vštěpuje především velkou zásadu lásky. „Především, drazí bratři a sestry, milujte Boha a potom svého bližního, neboť toto jsou hlavní prokázání, která nám byla dána.“

Buďme si vždy vědomi té skutečnosti, že když se obracíme ke svým bratrům v lásce, milujeme je v Bohu, protože průkazy lásky k Bohu a k bližnímu nemohou existovat odděleně.

„Kdo miluje bratra,“ říká evangelista sv. Jan, „zůstává ve světle a není v nebezpečí, že klopýtne“ (1 Jn 2,10). z toho vyvozuje sv. Augustin: „Je jasné, že apoštol sv. Jan klade dokonalost spravedlnosti do lásky k bratru.“ „Tím, že miluješ svého bližního, činíš se hodným vidět Boha. Láska k bližnímu otevírá tvé oči pohledu Boha. Láska k bližnímu otevírá tvé oči pohledu Božímu… Bůh je láska, a ten, kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm (1 Jan, 4,16). Miluj tedy bližního a poznávej i v sobe zdroj té lásky. Tam uvidíš Boha.“

Láska, Božská i lidská, musí být vždy středem a srdcem našeho života a našeho apoštolátu. Jestliže vždy jednáme z lásky, vždy budeme jednat dobře. Tak žádal Augustin: „Jednou a provždy, nauč se této stručné poučce: miluj a jednej, jak chceš. Jestliže mlčíš, mlč pro lásku. Vykřikneš-li, vykřikni pro lásku. Jestliže opravuješ, opravuj pro lásku. Ať kořen tvé lásky je vždy uvnitř tebe. z tohoto kořene může vzejít jen dobro.“

Naše láska by měla být univerzální, bez hranic. To znamená, měla by být apoštolská a misionářská. Je to opět sv. Augustin, kdo nás napomíná: „Jestliže chcete milovat Krista, rozšiřte svou lásku všude, neboť Kristovy údy jsou roztroušeny po celém světě.“ „Jestliže miluješ Boha, získávej všechny ostatní pro tuto lásku… Získej tolik lidí, kolik můžeš, napomínaje, snášeje se s nimi, v modlitbě, v diskusi, uváděje důvody, ale jemně, klidně. Získej je pro lásku.” Tento přístup by mel způsobit, abychom si přivlastnili hluboké city, které vyjádřil Augustin, když byl biskupem: „Mým přáním je, abychom společně žili s Kristem… neboť nechci být spasen bez vás.“

Příklad jeruzalémské komunity

Není to nikdo jiný než „láska vylitá v našich srdcích Duchem svatým,“ (Řím 5,5) která nás svedla dohromady, abychom žili naše augustiniánské sekulární bratrství, inspirováni církevním ideálem prvotní křesťanské komunity jeruzalémské.

Zavazujeme se vynaložit všechnu námahu, „abychom žili v harmonii“ v našem bratrství, abychom získali tu „jednu mysl a jedno srdce zaměřené na Boha” a abychom se hluboce zajímali o službu vzájemným potřebám v každém ohledu.

„Jednota mysli a srdce“ vyžaduje, abychom „jeden v druhém ctili Boha“, jehož živými chrámy jsme. z tohoto důvodu ti mezi námi, kdo se setkali s menším štěstím ve světě by se neměli považovat za vyšší ve svém spojení s osobami, k nimž by se nebyli odvážili přiblížit mimo fraternitu. Ať pozvedají svá srdce k Bohu a ať se nezajímají o marné a pozemské věci.“ „A ti, kdo se zdají být ve světě něčím, ať nehledí povýšeně na ostatní bratry a sestry. Měli by spíše být hrdí na společenství s méně šťastnými druhy.“

Přátelství

Náš augustiniánský život bratrství a společenství nás vede k pečlivému pěstování hodnot přátelství. Přátelství plodí a živí loajalitu, důvěru, upřímnost a vzájemné pochopení. Spojuje nás v Kristu, neboť Bůh nás upevňuje v přátelství pomocí lásky vylité v našich srdcích Duchem svatým. Tak, spojeni v lásce, jdeme za svým cílem jako přátelé, bratři a sestry, sdílejíce s druhými to, co máme nebo získáme a dostávajíce od nich to, co jim Bůh dal nebo dá.

Otevřenost Duchu svatému

Abychom byli schopni jít dál ve svém slibu, my, jako členové Jeruzalémské komunity, máme žít s letničním postojem otevřenosti Duchu sv., neboť on to byl, kdo spojil mysli apoštolu a věřících v jedno a vytvořil jediné srdce z mnoha jejich srdcí.

Jednota, pokoj, spravedlnost

Náš specifičtější apoštolát spočívá v tom, že vytváříme jednotu a pokoj, které jsou plodem lásky, reality v církvi a ve světě. To od nás žádá, abychom se zbavili úzkoprsosti a sobectví a uvedli se v soulad se širší sociální láskou tím, že se připojujeme k druhým takovým způsobem, abychom měli jen jedno smýšlení, smýšlení Kristovo.

Jestliže máme uskutečnit apoštolát jednoty a pokoje v lásce, musíme neúnavně hájit spravedlnost a odsuzovat nespravedlnost podle hodnot Bible. Mír (pokoj), který je dobrem, ve které každý doufá, je „pokoj řádu“, Tento „pokoj řádu“, a proto pokoj sám, nemůže existovat, jestliže se nám nepodaří mít vše na patřičném místě podle povahy a jestliže nejednáme podle Boží vůle, dbajíce o to, aby práva každé jednotlivé osoby byla respektována. Každá nespravedlnost, jakkoli nepatrná, stojí proti věci pokoje, neboť spravedlnost a mír nelze oddělit. (srov. žalm 84,11, Rím 14,17, Iz 32,17)

Podíl na dobrech a úsilí

Augustiniánské vědomí komunity nás nutí, abychom dělali vše, co můžeme, abychom učinili ideál prvotní komunity v Jeruzaléme inspirační silou jak v církevních, tak i v lidských společenstvích (komunitách), aby sdílení dobra bylo znamením a svátostí jednoty srdcí a každý aby měl to, co vyžaduje, a tím nenechávat nikoho v nouzi. (Srov. Sk 2, 42-26, 4,32-35)

Augustiniánská spiritualita žádá od nás, abychom podporovali bratrské rozdílení statku, což ukáže, že všichni věříme, že jsme přáteli a bratry v Ježíši Kristu a máme otce, Boha. Nebylo by augustiniánské přehlížet svévolnou nerovnost a vykořisťování bratra, nebo tvrdit, že ekonomika je zodpovědná jen sama sobe, a že nemá nic společného s univerzálním bratrstvím, jednotou a mírem. v harmonii (souladu) s Augustinovým smýšlením pohlížíme na práci jako na důležitou, jako na něco, co je výsadou lidské přirozenosti a osoby člověka. Nepohlížíme na ni jako na břemeno, nebo proste jako na prostředek udržování (života), ale jako spolupráci se Stvořitelem při utváření světa a ve službě lidskému společenství. Snažíme se být kompetentní v naší určité dovednosti nebo povolání a jednat čestně a laskavě, jak se zaměstnavateli, tak i se zaměstnanci. Jsme si vědomi své občanské povinnosti a snažíme se žít podle sociálních ctností, čestnosti, smyslu pro spravedlnost, upřímnost, nedotknutelnost, zdvořilost atd., protože tyto věci směrují k autentickému křesťanskému životu. Chceme, aby každá činnost našeho veřejného života byla v souladu s naší vírou. Náš závazek vůči lidským a církevním strukturám musí být viditelný v naší šlechetné službě oběma, když vykonáváme své povinnosti a usilujeme s vetší péčí a radostí, než kdyby každý pracoval pro sebe. Láska, o níž je psáno, že nehledá sebe (1 Kor 13,2) má být chápána takto – že staví společné dobro před soukromé výhody, ne soukromé výhody před společné dobro. Vězte tedy, pokračuje Augustin, „že váš pokrok je tím větší, čím více jste zaměřeni na všeobecné dobro místo na své vlastní. Ať láska, která trvá navždy, překračuje všechny pomíjivé potřeby tohoto života.“