V r. 1244 papež Inocenc IV. spojil několik různých kongregací – některé z nich se řídily Řeholí svatého Augustina, některé nikoli – do řádným způsobem ustaveného a oficiálně uznaného Řádu poustevníků svatého Augustina z Toskánska (Itálie). Tento nový řád se velmi rychle rozšířil na území centrální a severozápadní Evropy; do Anglie dorazil v r. 1249, do Paříže o několik let později. Některé prameny dokonce naznačují, že Williamité, kteří se k Augustiniánskému řádu připojil v r. 1256, možná vlastnili kláštery na takových místech jako Pivoň a možná i Sv. Dobrotivá – Zaječov. Jisté nicméně je, že Oldřich Zajíc Waldek, který vlastnil rozsáhlé pozemky v berounsko – plzeňském kraji, 24. března 1262 oficiálně pozval nový Řád poustevníků svatého Augustina do Zaječova, kde začal budovat nový klášter na malém návrší, jehož ohraničení připomínalo ostrov. Jeho motivy jsou uváděny různě; podle některých historiků byl klášter založen na poděkování za velké vítězství u Kresbrunu; jiní připisují založení kláštera intervenci Panny Marie, která se ve snu panu Oldřichovi zjevila. V roce 1264 byl klášter, zasvěcený Zvěstování Panny Marie, slavnostně posvěcen; Augustiniáni od tohoto dne započali léta své služby v České zemi
Syntéza augustiniánské spirituality: hledání pravdy prostřednictvím Božího slova v bratrské lásce, která z mnohých činí jedno srdce a jednu duši.
Augustiniánská rodina, tak jako ostatní řády apoštolského bratrství – františkáni, dominikáni, servité…, má mnoho forem života apoštolátu, který na sebe převzala po dlouhá staletí, kdy vycházela vstříc potřebám církve i člověku, časům a kulturám. Podstatný je tedy styl, který ji charakterizuje jako „augustiniánskou”. Nejde tedy o limitovaný, vymezený jediný způsob života či apoštolátu. Mnoho forem života i apoštolské služby může být vhodných i přijatelných augustiniánskou rodinou, pokud se uskutečňují v augustiniánském duchu. To znamená s ohledem na takové hodnoty, které jsou charakteristické takovému stylu řeholního života, jak ho žil sv. Augustin.
Farní administrátor
P. Juan Provecho, OSA juan@augustiniani.cz.
Farní vikáři
P. William S. Faix, OSA – převor klášera sv. Tomáše, anglická komunita
wfaix@yahoo.com
P. Jozef Ržonca, OSA – (má na starosti i španělskou komunitu)
jozef.rzonca@centrum.cz
P. Imman Abellana, OSA – (má na starosti i filipinkskou komunitu)
Pro kanonické založení bratrstva se vyžaduje:
Pán dej, abychom my, motivováni lásko, zachovávali všechny tyto věci jako obdivovatelé duchovní krásy, která voní dobrou vůní Kristovou – ne jako otroci pod zákonem, ale jako svobodní, kteří žijí v zákonu milosti.
Jsme všichni odpovědní za pokrok bratrstva (fraternity) a jeho členů. Láska, která by měla vládnout v našich srdcích a naše láska ke cti fraternity a augustiniánského řádu by nás měla všechny vést k vzájemnému zájmu, účasti a pomoci všemožným způsobem, včetně užívání bratrského napomínání v duchu lásky a pochopení.
My všichni křestané jsme voláni ke svatosti, k plnosti křesťanského života a k dokonalosti lásky (srov. Mt 5,48, i Sol 4,3, Efes.1/4). Cesty jsou různé (srov. 1 Kor 7,7). Někteří si zvolí manželství, jiní kněžství. Jsou někteří, kteří chtějí žít v panenství nebo celibátu, a dokonce v chudobě a poslušnosti, ale ve světě. a ještě další skládají sliby v řeholním životě.
Augustiniánské sekulární bratrstvo je rozděleno do různých úrovní: místní, krajová, národní a mezinárodní. Každý má svou vlastní morální personalitu v církvi. Tato bratrstva jsou navzájem ve vztazích a jsou koordinována podle Pravidla života a Stanov.
Naše formace by měla být ustavičně obnovována, naplněna augustiniánským duchem a přizpůsobována věku, podmínkám a schopnostem členů. Měla by být výsledkem osobní úvahy, komunitního dialogu a dobrého teologického, morálního a sociálního cviku zprostředkovaného hlavně pečlivě zvolenými bratry a sestrami.
Augustiniánská komunita je v zásadě skupinou osob, které žijí svou víru, naději a lásku. Proto naše modlitba, jak osobní, tak společná není jen aktem zbožnosti, ale způsobem života. Rozhovor s Bohem je vrcholem dialogu s našimi bratry a sestrami. Jejich prostřednictvím a s nimi se dostáváme k setkání s Pánem. Potřebujeme proto jisté doby modlitby společné, včetně modlitby sdílené modlitby s členy našeho bratrstva. Kromě toho vědomi si faktu, že my jsme církev, budeme chtít spojit svou modlitbu s modlitbou liturgie.