Život sv. Augustina – Aurelius Augustinus (354–430)

Pozdě jsem Tě miloval, Kráso tak stará a přece tak nová, pozdě jsem Tě miloval! Ty jsi byl uvnitř a já venku a tam jsem Tě hledal, a já šeredný vrhl jsem se na všechny Tvé krásné tvory, jež jsi stvořil. Ty jsi byl se mnou, ale já jsem nebyl s tebou. Vzdalovalo mne od Tebe vše to, co by vůbec nebylo, kdyby nebylo v Tobě. Ty jsi volal, křičel a přehlušil jsi mou slepotu. Tvá vůně mne zaujala, vdechl jsem ji a dychtil jsem po Tobě. Dotekl jsi se mne a vzplanul jsem touhou po Tvém míru. (Sv. Augustin, Vyznání, 10, 27)


Doporučujeme!

Sv. Augustin v čestině

Díla sv. Augustina v latině


Předmluva

Konečné obrácení Augustina v téměř polovině svého života a okolnosti jeho konverze je těžko pochopitelná věc pro toho,kdo nezná Boha. i věřící člověk, který nikdy nezapochyboval o Boží všemohoucnosti je překvapený. Nečekaná a zásadní byla proměna člověka s velkými světskými ambicemi, Bohem nadaného Augustina, jehož dosavadním životním krédem byl úspěch a kariéra.

Byl obdařen výjimečným myšlenkovým potenciálem, darem, kterým po svém obrácení každodenními promluvami a kázáními hluboce oslovoval věřící své doby. Pro budoucí generace tyto myšlenky přiváděl téměř až k dokonalosti a neúnavně je sepisoval k oslavě Boha. Augustinova jedinečnost ovlivnila směr a vývoj Církve až do dnešních dní. Žádná síla z tohoto světa by původně nepřiměla Augustina, aby se vzdal svých pracně dobytých pozic na žebříčku světských hodnot. Snad právě proto k němu Bůh promluvil pomocí dětského popěvku a tak definitivně změnil jeho život.

Na Augustina bychom si měli vzpomenout vždy,když kriticky sledujeme své okolí a mluvíme o úpadku a zkaženosti. Když unáhleně odsuzujeme jiné a špatně o nich mluvíme a myslíme. Na jeho příkladu nám Bůh jasně dokazuje, že pro Něho není nemožné opravdu nic.

Světcem se člověk nerodí. Ale každý se jím může stát.

Život svatého Augustina, jeho obrácení a obrovské dílo, které po sobě zanechal, skutečně stojí za podrobné seznámení. Jako návod k tomu byly sepsány následující řádky.

Marcel Černý


Aurelius Augustinus se narodil 13. listopadu roku 354 v Thagaste, malém městě v severní Africe, dnešním východním Alžírsku. Celá provincie byla součástí pomalu zanikajícího Římského Impéria, proto byl Augustin římským občanem a jeho mateřštinou byla latina. Jeho otec Patricius byl spíše pohan, později katechumen, matka Monika velmi zbožná křesťanka.

Křesťanství tehdy již netrpělo pronásledováním, naopak se dočkalo ze strany Říma podpory a uznání, ale stále mělo v té době veliký vliv pohanství a existence stovek nejrůznějších kultů. Celé čtvrté století byl stále ještě římský lid, prostý i vzdělaný, zvyklý klanět se a pálit kadidlo nejrůznějším domácím bůžkům. v této neklidné době úpadku Impéria i počátku přerodu pohanství spíše na tradici se matka i jako křesťanka rozhodne syna nepokřtít, což v té době i u křesťanských rodičů bylo poměrně běžné. Milující matka chce synovi dopřát co nejširší možnost svobodného výběru a seznámení se jak s pohanstvím, tak s křesťanstvím. Avšak i křesťanství nebylo v té době zdaleka jednotné. i zde, podobně jako v pohanství, existovalo mnoho směrů a společenství, které se navzájem nesnášely a často proti sobě vedly veřejné nepřátelství.

Když malý Augustin začíná chodit do školy, pokouší se císař Julián zastavit rostoucí vliv křesťanství a znovu obnovit pohanské kulty a slavnosti. Augustinovi jako mladému divákovi se různé pohanské slavnosti líbí a nevidí v nich nic špatného. Již jako dítě projevuje vysokou inteligenci, je mimořádně literárně nadaný. Jak jednou napíše ve svých Vyznáních, brzy se začala projevovat jeho divoká povaha, později vedoucí až k nespoutané smyslnosti. z dnešního pohledu bychom mohli vidět Augustina jako chytrého, nadaného bonvivána, bezstarostného člena zlaté mládeže, který si bohatě užívá života. Čte brakovou literaturu, rád navštěvuje pochybná divadla, silně ho začínají přitahovat ženy a dívky. Nad okruh svých vrstevníků tedy vyniká lehkostí, s jakou přijímá všechny možné směry vzdělání, ale i dychtivostí, s jakou přijímá světské požitky bohatě nabízené svou dobou. Později mnoho let tyto své hříchy mládí bolestně oplakává. Vedle rostoucí smyslnosti se u Augustina začala projevovat druhá vášeň – téměř až chorobná ctižádost, navíc podporovaná rodiči. Zatím otec Patricius radostně pozoroval první milostná dobrodružství syna a ani matka Monika se proti nim nestavěla zásadně negativně. Jako nepokřtěnému vlastně bylo vše dovoleno.

Pohledný, snědý mladík berberské rasy,chytrý a vzdělání dychtivý Augustin. Rétorika se mu stává jedním z nejoblíbenějších předmětů. Jednou se mu stane velmi potřebnou, zatím ale využívá daru výřečnosti jen k svému prospěchu na cestě za uznáním i k snadným milostným úspěchům. Pokud někdy v náhlém vzplanutí pomyslel na sňatek, což navzdory jeho mládí nebylo v té době ničím neobvyklým, rodiče mu to vždy rozmluvili s poukazem na kariéru, kterou má před sebou. Ctižádostiví rodiče zapisují svého neméně ctižádostivého syna na studie nejprve do Madaury. Zde však snad z finančních důvodů v šestnácti letech studium přerušuje a vrací se zpět do rodného Thagaste. Celý rok Augustin využívá volnosti a bezstarostnosti a plně si užívá života tak, jak byl dosud zvyklý. Nic mu není zakázané, žádné dobrodružství si neodpírá, rodiče ho téměř v ničem neomezují. Rozmazlovaný, navenek sebevědomý mladý kariérista, vyčnívající nad ostatní vrstevníky nejen inteligencí, ale i nespoutaností a náruživostí, se nakonec spoutává sám. v sedmnácti letech si oficiálně pořídil milenku, které pak zůstal celých čtrnáct let věrný. Věc těžko pochopitelná pro ty, kteří znali Augustina a jeho vášnivost.

Skutečnost, že od sedmnácti let žije mladý intelektuál společně se svými rodiči a s milenkou, nebyla ani v tehdejší době ničím mimořádným, nezpůsobila tedy žádný větší rozruch. Ani matka Monika v tom nevidí nic špatného. Po roce se Augustinovi neplánovaně narodil syn, kterému dává možná k údivu okolí i rodičů jméno Adeodatus, tedy „Bohem darovaný“. Také jeho křest je odložen na pozdější dobu.

V té době se Augustin nechává zapsat na studium rétoriky do Kartága-metropole římské Afriky, kde po čase studium úspěšně dokončuje. Další krůček k vysněnému uznání a k navázání užitečných známostí pro jeho budoucí kariéru má za sebou. Vzdělání, které si nejvíce osvojil, bylo především latinské a literární. Přes zatím nesporné úspěchy není ale pravdu hledající Augustin spokojen. Zatím v Miláně byl politik Ambrož proti své vůli, ale podle přání lidu dosazen na biskupský stolec. Velký muž křesťanství a pozdější světec Ambrož proslul svým neohroženým postojem za svoji církev. Jeho obrovská popularita mezi lidem bude jednou motivací Augustinovi, aby biskupa vyhledal. Zatím si ale zkusí ve svém rodném městě Thagaste otevřít vlastní školu. Tato epizoda nemá dlouhé trvání, i zde se Augustinovi nepodaří splnit své představy. Proto přijal nabídku z katedry rétoriky v Kartágu. Tehdy umírá jeho otec, který se dal nakonec krátce před svou smrtí pokřtít. Augustin, který nevynechá jedinou příležitost, aby se ještě více zviditelnil a upozornil na sebe, přijímá za své manichejské učení. Jak sám uvádí ve svých Vyznáních, „upadl jsem mezi lidi šílené pýchou, nad míru smyslné a mnohomluvné“. Ještě předtím ho ale uchvátil Ciceronův Hortensius a jeho láska k moudrosti. Když se potom díky němu dostal k Písmu svatému, znechuceně ho odkládá, protože mu vadí jeho prostý sloh ve srovnání právě s Ciceronem.

Od té doby uplynulo šestnáct století, ale jak je podobná tehdejší doba s dnešní! Agrese, úpadky totalitních mocností a zbožňovaný materialismus, stovky sekt, přetvářka a faleš, zprofanovaný a zneužitý humanismus. Ale v obou dobách se z probíhající krize společnosti rodí světci.

Augustina postupně přestává profesura v Kartágu bavit. Devět let svého působení na zdejší městské škole ho příliš neuspokojilo. Vyučování temperamentní africké mládeže ho za tu dobu unavilo. Sám si uvědomuje, jak se mu jeho studentské výstřelky vrací, když se k němu studenti chovají podobně jako dříve on ke svým učitelům. Také mu připadá, že se zde i jeho sny a plány na skvělou kariéru značně zpomalily. Chce být populární, známý a bohatý, chce plně užít světa a všech jeho rozkoší. v římské Africe mu to vše ale připadalo značně vzdálené. Nakonec se devětadvacetiletý Augustin rozchází i s manichejci a jejich bludy. Zásluhu na to měla nesporně i jeho matka Monika, která se za obrácení syna dlouhá léta úpěnlivě modlila. Ještě toho roku opustil Augustin Afriku a vydal se do Říma, kde začal vyučovat rétoriku. Samotný odjezd do Evropy byl značně dramatický, protože matka chtěla buď syna zadržet, nebo jet s ním. Nic z toho ale Augustin nechtěl, proto použil lsti a matku oklamal. Využil chvíle, kdy se za něho Monika modlila v blízké kapli a odrazil od břehu.

Ctižádostivý Augustin ani v Římě nenašel uspokojení. Žáci jsou sice klidnější, je jich ale málo a za výuku mu často dluží. Jak ho to rozhořčovalo, dokázal tím,že se k nepoctivosti římských studentů vrací po letech i ve svých Vyznáních. Víc než Řím Augustina začal lákal Milán, kde sídlil mladý císař. Na své cestě za úspěšnou kariérou dělá důležitý krok, když vyhrává konkurz na katedru rétoriky právě v Miláně. Velmi dobře placené místo, konec finančním problémům. Další stupeň za kariérou je za ním. Míří ale dál, nechce se celý život zahazovat učením, chce být váženým, všemi uznávaným. Myslí na post předsedy soudu, nebo guvernéra provincie, možná i na nevěstu s bohatým věnem.

Přibližně v této době, kdy Augustinovi bylo již přes třicet let, přijela za ním jeho matka. Té se svěří, že se definitivně zbavil myšlenek manicheismu, ale také se necítí být křesťanem. Jedním z mnoha důvodů příjezdu Moniky za synem bylo její rozhodnutí syna oženit, jak se sluší na váženého člena vyšší společnosti. k pochopení následujícího kroku je potřeba si uvědomit dobu, zvyky i zákony tehdejší společnosti. Augustin žil v Miláně spolu se svým synem Adeodatem i s jeho matkou, kterou měl rád. Tomu, aby s ní uzavřel manželství, překážely dvě věci. Císařský zákon nedovoloval Augustinovi, aby se jako příslušník vyššího stavu oženil se ženou nižšího původu a také Augustinova matka byla proti. Sama vzala synovu záležitost do svých rukou a brzy mu našla nevěstu podle svých představ.

Překážkou zasnoubení byla ovšem právě družka, se kterou již čtrnáct let žil. Augustin jen velmi nerad, ale nakonec podléhá matčině nátlaku a svoji milou propouští. Svého syna si ale ponechává u sebe a ona se vrací do rodné Afriky. Augustin sám jednou o tom ve Vyznání napíše „mé srdce tolik na ní lpící bylo zasaženo, těžce poraněno a dlouho krvácelo“. Smutek po ní a dva roky, které musely uplynout mezi zasnoubením a dospělostí své vyvolené, vyplní Augustin pro sebe typickým rozhodnutím. Zdá se mu nemožné žít dva roky bez ženy, proto si vybral novou dočasnou milenku. s ní, se synem a se svojí matkou tak žijí všichni pod jednou střechou.

Zatímco Monika se vroucně modlí za synovo obrácení, on sám pilně šplhá po společenském žebříčku. Shání protekci všude tam, kde si myslí, že mu budou užiteční pro splnění jeho snů o skvělé kariéře. Je přesvědčen, že pravdu nalezne jen u vzdělaných, mocných a vznešených, že konečně najde tu pravou filozofickou literaturu, kde bude o pravdě řečeno vše. Na této cestě jen velmi pomalu objevuje rozpory mezi platonismem a křesťanstvím. Je již znovu ochotný pokusit se pravdu najít v křesťanství, když byl již předtím několikrát zklamán hledáním jinde. Zatím biskup Ambrož díky svými diplomatickými jednáními a nekompromisním zastáním svých křesťanů před císařem dosahuje v Miláně obrovské váženosti a popularity. Augustin by se rád s Ambrožem soukromě setkal, zprvu ale myslí spíš na výhody pro sebe, které by mu jednou mohly být prospěšné z této známosti. Zaneprázdněný biskup ale nejprve nemá čas, proto Augustin chodí alespoň na jeho přednášky a kázání. Nejdřív jako pochybující kritik, později jako fundovaný odborník na rétoriku je stržen nádhernou Ambrožovou výřečností. Pomalu se začíná zamýšlet nad tím, ne jak, ale co biskup káže.

Vlivem Ambrožových projevů Augustin také postupně přestává Písmo svaté považovat za čtení málo vhodné pro intelektuály. Mizí i pošetilost a naivita, kterou tam dřív nacházel. Mnoho Ambrožových kázání si našlo cíl právě v Augustinově nitru, jako by biskup kázal právě jemu. Ambrož mluví o milosrdenství k bližním, kritizuje vypočítavost, prospěchářství a kariérismus a Augustin vidí sebe. Začíná chápat, odkud bere biskup tu obrovskou odvahu postavit se proti světské moci i za cenu možných osobních obětí. Objevuje kněžský a biskupský úřad jako obětavou službu lidem směřujícím ke Kristu. Pravdu začíná vidět již blízko. Pomalu se začíná cítit křesťanem, zatím jen uvnitř.

Začal svádět těžký vnitřní boj mezi tělem a duší. v mysli je rozpolcený dvěma vůlemi, starou a novou. Pravdu již poznal, ale její naplnění zatím odkládá. Znovu a znovu se mu vrací myšlenky na bezstarostný život, skvělé postavení ve společnosti, na lásku. Chvílemi je již rozhodnutý, pak zase couvá. Slyší hlas, který ho volá, pak ale chce od Boha, aby počkal. Smyslnosti by se snad nakonec vzdal, ale kariéry a ctižádostivosti… Nejraději by si z každého trochu nechal.

Jednou neklidného Augustina navštívil ve světské záležitosti jeho krajan Ponticianus. Když u něho na stolku spatřil listy svatého Pavla, byl překvapený. u Augustina takovou knihu nečekal. Křesťan Ponticianus začal vypravovat o životě ve víře, o zázracích i o tom, jak žijí řeholníci. Od něho slyšel Augustin poprvé v životě o svatém Antonínovi, jak radikálně ukončil svojí světskou činnost a na Boží pokyn odešel do egyptské pouště jako poustevník. Udivený a překvapený Augustin se dozvídá i o dvou současnících, císařských správcích, kterým se dostal do rukou životopis Antonína. Ten na ně zapůsobil tak, že opustili vše, co měli a stali se mnichy. Augustin je zmatený a neklidný z Ponticianova vyprávění, v duchu se stydí a lituje minulosti. Znovu bojuje s vůlí. Jeho přítel Alypius, který byl náhodou svědkem tohoto setkání, uviděl obrovské rozrušení a pohnutí Augustina, které ho ovládlo, když krajan odešel.

Augustin se v duchu intenzivně probírá svým dosavadním životem. Poslouchá opět dva vnitřní hlasy, starý a nový. Ale osvědčené našeptávání starého hlasu tentokrát selhává, již ho nechce poslouchat. Augustin před sebou vidí letitou navrstvenou marnost a bídu svého dosavadního života. Jako by měl explodovat pod tlakem právě přijímané Boží milosti, rychle odchází do zahrady, aby se vyplakal lítostí i vděkem. Tam pod fíkovníkem s pohnutím prožívá počátek svojí konverze. Když zaslechl ze sousedství dětskou písničku, ve které se často opakuje „Tolle, lege, vezmi a čti!“, nezaváhal ani na chvíli. Teď již byl pevně přesvědčený, že k němu promluvil Bůh.

Otevřel tedy Písmo a přečetl si první větu, kterou spatřil: „Ne v hýření a opilství,v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista…“/Ř 13,13/.

Je rozhodnuto. Během chvilky se osvícený Augustin zklidnil. Jeho obrácení bylo těžké, bolestné, ale definitivní. Konečně našel pravdu. Jiný, zcela vyrovnaný Augustin se vrací do domu, kde své matce a přítelovi sděluje klidným, pevným hlasem své rozhodnutí. k nepoznání proměněný Augustin rázně a s konečnou platností ukončil jednu část svého života. Během velmi krátké doby se vypořádal se vším, na čem mu až dosud nejvíc záleželo a na čem stavěl svůj dosavadní život. Světská kariéra je mu nyní bezcenným prachem. k všeobecnému údivu svého okolí propouští družku, ruší svoje zasnoubení a zříká se význačného profesorského postu a všech svých světských ambic.

Teprve nyní má volnou cestu k uskutečnění svého dřívějšího plánu a spolu s několika svými přáteli, bývalými žáky a se svojí matkou Monikou odchází na podzim roku 386 do ústraní na venkovský dvorec severně od Milána. Tady, v tomto malém společenství strávil Augustin přes půl roku klidu při filozofických debatách a studiem knih, které mu dal biskup Ambrož k přípravě na křest. i to, že zde nechává svojí matku účastnit se filozofických rozhovorů a její názory přijímá s velkým uznáním, jen dokresluje velikost a opravdovost svého obrácení. Po bouřlivé první polovině svého života je dáno Augustinovi několik měsíců klidu a usebranosti ke své konverzi. Zatím ani netuší,že jeho další cesty za Bohem budou jednou ještě neklidnější a bouřlivější, než bylo jeho dosavadní hledání pravdy. Konečně je Augustin spolu s přítelem Alypiem a se svým synem Adeodatem o Velikonocích 24. dubna roku 387 v Miláně biskupem Ambrožem pokřtěn. Vykročil tak na svou dlouhou a dramatickou cestu od světáka ke světci.

K radikálnímu obrácení Augustina významně přispělo poznání marnosti a ztráty času, který dosud věnoval pozemským hodnotám. Jak směšná a nicotná mu nyní připadala jeho dosavadní honba za vzděláním, kariérou a uznáním od lidí, které mu měly být cílem! Nyní vidí konečný cíl pozemského snažení výhradně v Bohu. Neznamená to ale, že se uzavřel do sebe a že přestal vidět všechny krásy tohoto světa. Naopak do konce svého života široce vnímá a nadšeně chválí Boha za Jeho dobrotu, lásku a dokonalost, s jakou stvořil člověka a jeho svět.

Po přijetí křtu se Augustin se svými nejbližšími vydal na cestu zpět do své rodné Afriky. v rodném Thagaste chce spolu se skupinkou blízkých vytvořit podobné společenství, v jakém trávil šťastnou dobu své konverze a přípravy na křest. v přímořské Ostii, kde se Augustin připravoval se svými přáteli na odplutí domů, jeho matka náhle onemocněla. Po dvou týdnech, vyrovnaná a šťastná z vyslyšení svých modliteb za svého syna, Monika umírá ve věku 65 let. Posledním dnům života své matky a rozhovorům s ní věnuje později Augustin několik kapitol ve svých Vyznáních. Po této události se vrací Augustin neplánovaně do Říma, kde zůstává skoro rok a sepisuje zde svá další díla. Na podzim roku 388 definitivně opouští s přáteli Evropu.

Po pěti letech se zcela změněný Augustin vrátil do rodného domu. Jak veliké bylo překvapení jeho známých a přátel, když ho po dlouhé době opět spatřili a hlavně když s ním mluvili! s některými obyvateli Thagaste Augustin i během svého pobytu v Evropě vedl korespondenci, proto někteří již z dopisů museli pozorovat postupné proměny jeho názorů. Teprve při osobních setkáních s ním viděli jeho známí velikost Augustinova obrácení a brzy o něm vědělo celé město.

Popularita a uznání od lidí však Augustinovi již nic neříká. Zakládá se svými přáteli komunitu v podobném duchu, v jaké se připravoval u Milána na svůj křest. Nechybí v ní ani jeho syn. Stranou od okolního ruchu tu nachází Augustin na tři roky své štěstí. Veškerý čas nadšeně věnuje tomuto společenství. Probíhají zde společné rozjímání, modlitby a rozhovory o Bohu a Augustin sepisuje řadu knih. Celá komunita žila v duchu prvokřesťanských obcí, vše bylo společné. Nebyla zde žádná hierarchie, práce se nemusela přidělovat, protože každý za svou činností viděl především Boha.

Augustinovo štěstí je za celou dobu svého pobytu v tomto společenství nakrátko přerušeno jen jednou, když jeho velmi nadaný sedmnáctiletý syn Adeodatus umírá. s Boží pomocí se i s touto skutečností Augustin brzy vyrovnal.

Ve svém společenství se Augustin cítil nesmírně šťastný a spokojený. Tady konečně nalezl, co celý svůj život hledal, tady v klidu a tichu naplno vnímal blízkou přítomnost Boha. Se svými spolubratry chce zbytek života právě zde věnovat Jemu. Vidí Ho za vším krásným kolem sebe. Při rozjímáních s Ním vede dialog a vše, co Augustin dělá, je pro Něho. Nikdy by ho nenapadlo, že tato vysněná idyla má jednou skončit.

Svým obrácením Augustin neztratil nic ze svého vztahu ke krásám života, umění i přírody. Právě pod vlivem nového pohledu na tyto a další krásy světa neustále ve svých dílech velebí Boha Stvořitele. Společenství Augustinových bratří nebylo před veřejností uzavřeno. Vládla zde radost a vstřícnost, proto sem lidé rádi zašli pro radu a svěřovali se zde se svými starostmi a problémy. Jako moudrého a vzdělaného rádce zvali obyvatelé Thagaste i okolí Augustina často k sobě. Jednoho dne se Augustin vydal do pobřežního města Hippa Regia za svým známým, císařským úředníkem, aby mu poradil v jisté náboženské otázce. Navštívil tam bohoslužbu, kterou sloužil zdejší starý biskup Valerius.

Někteří z věřících populárního Augustina mezi sebou poznali a z jeho přítomnosti měli radost. Při bohoslužbě biskup vyjádřil své přání – dostat ke spolupráci kněze. Někdo z davu ukázal na Augustina: Tady je, toho chceme! Než si stačil uvědomit, co se vlastně děje, lidé vyděšeného a vzpírajícího se Augustina doslova dostrkali před biskupa. To bude náš kněz! Tolik výřečný bývalý profesor rétoriky marně hledá slova, kterým by objasnil svůj hluboký a upřímný nesouhlas. Shromáždění si ale jeho odpor vysvětluje po svém a hned Augustina ujišťuje, že při svém vzdělání a vědomostech jistě dlouho nezůstane jen na postu pouhého kněze. On, který již nikdy nechtěl opustit mnišský život v rodném Thagaste je opravdu zděšen a zdrcen. Znovu se marně pokouší lidem okolo sebe i biskupovi objasnit proč nechce. Dav ho nakonec ukřičel. Rozrušený Augustin rezignovaně na místě přijímá z rukou biskupa Valeria kněžské svěcení. Snad tento „vox populi“ slyšel jako ozvěnu Božího volání.

Augustin se stal knězem stejným způsobem, jako mnoho jiných mužů té doby. Stejně tak se stal biskupem v Miláně jeho vzor Ambrož v té době nebyl tento způsob povolání ke kněžské službě ničím neobvyklým. i Ambrož přes svůj nesouhlas nakonec podlehl přání křičícího davu a přijal biskupský úřad. Čerstvý novokněz Augustin těžce nesl nečekané ukončení svého poklidného a šťastného kontemplativního způsobu života v komunitě. Vzdělaný literát cítí, že není na práci mezi lidmi připraven. Odevzdává proto své starosti plně do Božích rukou. Ví, že když si ho Bůh tak náhle a naprosto neočekávaně vyvolil k službě u oltáře, obdrží k ní také Boží požehnání. Druhá polovina života, kterou má Augustin před sebou, jeho kněžská a později biskupská činnost, bude již jeho přímou cestou ke svatosti.

Biskup Valerius má plné pochopení pro novokněze, který se nyní cítí jako úplný začátečník pro pastoraci. Poskytuje mu proto šest měsíců na přípravu kněžské služby. Augustin sám ví, že nutně potřebuje prohloubit znalosti Písma. Musí se také seznámit s náboženskou situací v Hippu, kde vedle menšinových katolíků je mnoho donatistů, Židů i pohanů. On, který dříve ostatní učil jak přednášet mluvené slovo, si má zanedlouho sám vyzkoušet působivost svého vlastního projevu.

Již první ohlasy na Augustinova kázání po zahájení jeho kněžského působení byly ohromující. Plná katedrála nadšeně přizvukujících lidí, kteří vydrželi pozorně sledovat jeho často velmi dlouhé promluvy Augustina přesvědčila, že je na správné cestě. Brzy tam kázal téměř výhradně on a to i při bohoslužbách, které sloužil biskup. Věhlas Augustina jako přesvědčivého kazatele se rychle šířil. Dokud nezačal kázat, působil spíše nervózně a roztěkaně. Také jeho malá postava s vyholenou hlavou a hladkou tváří nepůsobila mezi lidmi nijak výjimečně. Jakmile však začal kázat, jako by oslovil každého osobně. Pečlivě vybíral svá slova tak, aby mu všichni jasně rozuměli. Jistě nebylo jednoduché najít pro všechny stejnou řeč, protože v přímořském, velmi živém Hippu Regiu žily všechny vrstvy obyvatel. Ale každý, od pouličních žebráků až po vládní úředníky, si z Augustinových slov odnášel povzbuzení, radost i útěchu..Ve svých kázáních nikdy nedával najevo svoji sečtělost a vzdělanost, ani neohromoval svými znalostmi. Prostým a srozumitelným jazykem dokázal tak upoutat temperamentní posluchače, že s ním hlasitě dávali najevo souhlas a vzdělanější posluchači dokonce často nahlas doplňovali Augustinovy citace. Lidé se při jeho kázáních nenudili a i po několikahodinové promluvě dokázali ještě hlasitě projevit své pocity a pohnutí.

Po pěti letech velmi úspěšné kněžské služby v Hippu byl Augustin jmenován biskupem. i toto ustanovení však přijímá jen s velkou nevolí a téměř z donucení. Dokonce později sám zpochybňoval platnost a regulérnost své volby. Uvědomoval si totiž další nevyhnutelné omezení své literární a vědecké činnosti. Rozepsaná díla bude muset odložit. Sám o sobě měl jednou prohlásit: „Cítím, že se v ničem Pánův hněv na mne neprojevil tolik jako v tom, že mě postavil na kapitánský můstek v řízení církve, ačkoli jsem si nezasloužil, ani abych byl posazen k veslu“.

Augustinův věhlas již dávno překročil hranice města. Neúnavně,často několikrát za den kázal, sepisoval různá díla a úvahy, vedl bohatou korespondenci a radil v náboženských otázkách. Nikdy ale nezapomínal, jaký byl jeho život před svým obrácením, proto měl pro problémy svých věřících mimořádné pochopení. Velký důraz Augustin kladl na opravdovost víry v Boha, proto vždy nekompromisně odsuzoval jakoukoli formálnost v této otázce. Ani on nedokázal vždy zkrotit svůj temperament, zvlášť když cítil, že něčí víra je spíše formální a předstíraná s vedlejšími úmysly. Stále více času mu zabíralo řešení nejrůznějších sporů a konfliktů běžného života, se kterými se na svého biskupa lidé často obraceli. Ale pro každého, kdo to potřeboval, si Augustin nalezl chvíli. Pouze ve svých dopisech si častokrát postěžoval na čas, který stráví urovnáváním mnohdy zanedbatelných rozepří. Čas, který by raději věnoval rozjímání a dalšímu studiu. Ve své obětavosti pro druhé nehleděl ani na své dlouhodobé zdravotní problémy a nepožadoval pro sebe žádné úlevy. Pokud to jen bylo možné, při vedení diecéze se snažil nebýt rozptylován jinými záležitostmi než duchovními, proto přenechával jejich vyřizování důvěryhodným spolupracovníkům.

Je obdivuhodné, že při takovém vytížení dokázal Augustin najít chvíle klidu, ve kterých s největší svědomitostí vyřizoval korespondenci, pečlivě připravoval kázání a hlavně postupně pracoval na svých velkých literárních dílech. Existují stovky dochovaných přepisů jeho kázání, další stovky dopisů, desítky pojednání a filozofických úvah. Některé svoje spisy napsal i při nedostatku času za velmi krátkou dobu, zvlášť když cítil nutnost rychle zareagovat na vzniklou situaci v církvi, politice i v běžném životě. Naopak svá stěžejní díla psal Augustin velmi dlouho, např. na svém výkladu Žalmů trpělivě pracoval neuvěřitelných šestadvacet let.

Byl především člověk. i on měl své nedostatky, i jako biskup někdy udělal chybné rozhodnutí, nebo se nechal špatně ovlivnit. Svojí konverzí se samozřejmě najednou nezbavil všech svých dřívějších zlozvyků a chyb. s některými se potýkal po celý život. Sám se o nich mnohokrát např. ve Vyznáních velmi sebekriticky a otevřeně vyjadřuje. Své obrácení chápe jen jako pokračování svého nekonečného hledání a poznání pravdy. i při tomto hledání Augustin klopýtá a každé odchýlení velmi bolestně prožívá. Je již biskupem a přitom prohlašuje, že je teprve na začátku. Často se dokázal sám nad svojí domnělou ubohostí a nedostatečností rozplakat. Chtěl by být dokonalý, ale uvědomoval si trpce, že není. Kdo pochopí tuto jeho neustálou snahu o nalezení a udržení směru na cestě k Bohu, tomu možná přestane připadat jeho přiznání ke krádeži hrušky v dětství za dětinské. Augustin není sólista, který nepokojně sám spěchá k Bohu a neohlíží se. Naopak se snaží na tuto cestu brát sebou další a další poutníky.

Horlivý Augustin si uvědomoval, že ne vždy stačí vyjít s mírností a citem. Klidný výraz, dlouhý vous a ruka spočívající na knize. Úctyhodný pluviál, vysoká mitra, pozlacená berla a biskupský prsten, to jsou představy malířů po mnoha staletích. Ve skutečnosti se oblečením se téměř nelišil od jiných lidí, v sandálech a šedé vlněné tunice vypadal naprosto tuctově. Ale také se nelišil temperamentem. i on se dokázal rozohnit a rozčílit. Důvodů pro to měl i jako biskup stále dost. Bludaři, pohanské zvyky a pověry, to především byla neustálá biskupova práce „v terénu“. a samozřejmě reagovat na neklidnou politickou situaci a mírnit emoce.

Například náhrobní hostiny byl africký zvyk ještě z pohanské doby a byl velmi rozšířený. Dokonce ještě Augustinova matka Monika se jich jako křesťanka v dobré víře zúčastňovala. Když ještě v Miláně Augustinův velký vzor biskup Ambrož tento zlozvyk výslovně zakázal a Monika nebyla vpuštěna do kostela s hroby mučedníků s tehdy obvyklým košíkem jídla a láhví vína, byla tím velmi dotčena, ale z úcty k velikému biskupovi se podřídila a od oslav upustila. Tehdejší zvyk náhrobních hostin byl velmi oblíbený a pevně mezi křesťany zakořeněný. Neviděli v tom na rozdíl od nekřesťanů nic špatného a proto odstranění tohoto zlozvyku trvalo ještě velmi dlouho. Již jako mladý kněz se Augustin pustil vehementně do tohoto problému. Při každé vhodné příležitosti trpělivě, ale emotivně, přesvědčoval lid o zvráceném chápání oslavy mučedníků. Nakonec intervenoval u biskupa v Kartágu, aby tyto nestřídmé, často zvrhlé oslavy byly provždy alespoň z kostelů vytlačeny. To se mu opravdu podařilo a roku 393 byly tyto oslavy v kostelích koncilem v Hippu zakázány. Jen na tomto příkladu je vidět obrovský vliv, který měl Augustin dva roky po svém vysvěcení nejen na prostý lid, ale i na vysoký klér. Augustin se ale nespokojil se svojí malou výhrou. Ještě po dvou letech po oficiálním zákazu tohoto zlozvyku,v roce svého vysvěcení na biskupa, Augustin horlivě káže a přesvědčuje lid v kostelích o škodlivosti těchto oslav. Ale čekaly ho těžší zápasy pro Krista. Některé trvaly celý jeho život a ne ve všech zvítězil.

Pelagiáni, manichejci, ariáni, rebaptizátoři a prisciliáni, sekty a bludaři. Zbytky pohanských zvyků. To byly Augustinovy boje. Některý z nich vyhrál, církev rozdělenou donatisty se mu nikdy dohromady zpět stmelit nepodařilo. Donatisté byl Augustinův největší problém, který se marně snažil vyřešit přes více než polovinu svého života. Když na počátku čtvrtého století probíhalo poslední velké a nesmírně kruté pronásledování křesťanů, mnoho prostých lidí, ale i kněží a biskupů ze strachu, nebo následkem mučení a teroru zapřelo svoji víru. Část křesťanů, která buď vydržela, nebo se jí pronásledování vyhnulo, zaujalo k odpadlíkům nesmiřitelný postoj. v jejích očích byli odpadlíci zrádci a těžcí hříšníci. Podle svého pozdějšího představitele Donata se začali nazývat donatisté.

Donatisté byli přesvědčeni a byli za své přesvědčení ochotni nejen trpět, ale i působit utrpení svým odpůrcům, že jen oni jsou pravá církev, která nikdy nezradila a nekolaborovala se státní mocí. Odmítali se s katolíky stýkat, rodiny se začaly rozdělovat a narůstala zloba. Donatisté si začali sami světit kněze a biskupy a začali si stavět své vlastní kostely. Tak byla v každém větším městě vedle křesťanské komunity také komunita donatistická, mnohdy větší než křesťanská. Také baziliky byly dvojí a donatistických biskupů již bylo téměř jako katolických. Toto hnutí mělo stále větší oblibu, zvlášť mezi prostým venkovským lidem. Pro ně byli donatisté pravověrní hrdinové. Rostoucí soupeření obou církví vedlo zákonitě ke stupňování nevraživosti a přecházelo ve vzájemnou nenávist. Předhánění, rivalita a hádky v církvi kdo je pravověrný a ještě pravověrnější, kdo je svatý a ještě svatější, kdo má k Bohu blíž a kdo je hříšník. Vzájemná nenávist, na kterou poukazovali dokonce i nekřesťané. Augustin, který se ocitl uprostřed tohoto dění, byl z této situace nešťastný a sám si dal nadlidský úkol, který se mu ale nikdy nepodařilo splnit. Chtěl trpělivostí a mírností, dostatkem argumentů i veřejnými konfrontacemi docílit opět jednotnou církev. Dokonce později přijal s povděkem pomoc státu na vyřešení tohoto problému díky novým zákonům a ustanovením proti donatistům, zvlášť proti násilným a fanatickým skupinám „donatistů ulice“.

Tato situace dvou soupeřících táborů trvala za Augustina již třetí generaci. Neústupnost a pohrdání donatistů vůči křesťanům se dědila z otce na syna. Je pochopitelné, že z toho měli největší radost nekřesťané a pohané a této situace také dokázali využít ve svůj prospěch. Kolik velkých děl mohl Augustin napsat, kdyby se nemusel denně zabývat novými problémy kolem donatistů. Na pokusy o smír a dohodu odpovídali násilím. Přepadávali kněze i fary, mrzačili a zabíjeli. Augustin se neúnavně pokoušel o jednotu a dokonce se přimlouval za mírné zacházení se zadrženými násilníky. Navštěvoval umírněnější donatistické biskupy a nabízel jim jednání u jednoho stolu. Někteří byli alespoň částečně vstřícní, jiní zatvrzelí a Augustina ignorovali a předem odmítali. Nenávist donatistů dosáhla již takového vrcholu, že na Augustina připravili atentát a on jen těsně unikl smrti.

Císař Honorius vydal roku 405 na přání katolické synody, která se konala rok předtím v Kartágu, obsáhlé zákony směřující k potlačení donatismu. Vyhnanství, kterým hrozil donatistickým biskupům opět roznítilo nepokoje v krvavé bitky. Násilí se postupně stupňovalo a proto na žádost katolických biskupů zasahuje císař znovu. Nyní již hrozí radikálním donatistům deportace, konfiskace a nucené práce.

Je otázkou, zda císař tak jednal z katolické horlivosti, nebo prostě chtěl mít ve vzdálené Africe klid, zvlášť, když na římské brány začínají bušit první barbaři. Těmito opatřeními ale Honorius církvi příliš nepomohl. Vyvolal jen další vlnu nepřátelství vůči katolíkům. Donatisté se nyní cítí téměř jako prvokřesťanští mučedníci.

Je známo z mnoha příkladů církevních dějin, že přílišná podpora státní moci církvi nikdy významně neprospěla. Spíše naopak. Jen ojediněle vedly k této podpoře čistě církevní zájmy. Často se tato podpora zvrhla v mocenské vyřizování účtů. Církev pak zákonitě ztrácela svůj kredit. i Augustin si uvědomoval hranice možného světského zásahu do církevních záležitostí a pomoc Říma přijímal jen velmi rezervovaně a v nejvyšší nouzi, donucený tragickými okolnostmi celého sporu. Je zřejmé, že pokud se církevní problémy řešily se světskou pomocí, nebo přímo zásahem, oprávněnost těchto zásahů se jen předstírala stejně, jako její výsledky. Kde upadá, nebo již schází absolutní a bezpodmínečná víra v Boha, tam nepomůže žádná světská moc. Nesmyslné hádky o tom, kdo je lepším křesťanem, mohou vést až k sebezničení. To dokazuje právě příklad hnutí donatistů, které trvalo přes všechny zákazy přibližně 130 let a definitivně zaniklo až po Augustinově smrti založením říše Vandalů a zlikvidováním afrického křesťanství islámem.

Augustin, který po svém obrácení nalezl svůj ideál v mnišském způsobu života, musel zvlášť po svém jmenování biskupem zcela změnit své dřívější plány. Víme, že již před svým kněžským svěcením praktikoval doma v Thagaste spolu s několika přáteli tento život v ústraní v těsném spojení v modlitbách s Bohem. Tady měl ještě nezatížené vědomí světskými záležitostmi a hlavně měl čas k hlubokému rozjímání a sepisování svých prvních velkých děl. Jako novokněz od roku 391 pokračuje v komunitním životě s přáteli i v Hippu. Později jako biskup navrhnul zdejším kněžím a jáhnům, aby se vzdali svého majetku a žili všichni společně ve zdrženlivosti a chudobě při katedrále klášterním životem. Souhlasili a tím došlo v africké církvi k důležité a unikátní reformě. Jáhni, kněží i biskup žili společně a dodržovali klášterní kázeň. Společenství v Hippu se tak stalo vzorem pro další následovníky, např. pro servity, dominikány a mnoho dalších, kteří zakládali podobné dómské kláštery. Zvláštní význam měl tento model později pro benediktiny. Právem je proto Augustin nazýván otcem západního mnišství. v Hippu stačil ještě založit ženský klášter a dva pro laické mnichy.

Dómský klášter měl klauzuru, ale biskup měl pro každého dveře otevřené. Pro návštěvy neměl žádný striktně vymezený čas, přijímal každého a téměř kdykoli. Žebráky vítal stejně uctivě a se stejnou pohostinností, jako mocné pány. Kdo Augustina viděl poprvé, nevěděl, zda mluví již přímo s biskupem, nebo s pomocným jáhnem, ničím se totiž neodlišoval od ostatních bratří. Na psaní mu ale zbývalo stále méně času. Mimořádně aktivní biskup musel navíc každé dopoledne soudit nejrůznější civilní pře. Císařsky uznaná soudní pravomoc biskupů znamenala, že se na Augustina, již vyhlášeného svojí moudrostí a lidskostí, houfně obraceli lidé v očekávání spravedlivého rozsudku. Jako soudce byl paradoxně velmi vyhledáván a žádán pohany, protože byl znám svoji nestranností. Často si pak v ústraní stěžoval na nesoustředěnost, neklid a zmatek, který se díky těmto často malicherným sporům dostává do jeho modliteb a rozjímání. Mnoho drahocenného času věnoval i nejrůznějším vizitacím a dlouhým cestám na různé konference a jednání. Vyčerpaný na těle i na duši jistě mnohokrát čelil pokušení uzavřít se za zdi dómského kláštera. Ale Augustin přesto píše. Každou ušetřenou chvíli věnuje svému milovanému psaní. Bez ohledu na únavu i přetrvávající zdravotní problémy začíná psát nová díla, snaží se pokračovat na rozepsaných a navíc pohotově reaguje na okolní události sepsáním různých úvah a komentářů.

Téměř vynuceným přijetím soudcovské funkce se biskup Augustin ocitá částečně také na politickém poli. Původně neměl žádné politické ambice, svůj život směřoval k naprosto jiným hodnotám. Ještě v dobách své konverze nadšeně obdivoval svůj velký vzor, milánského biskupa Ambrože mimo jiné pro jeho schopnost být neústupný vůči státu ve věcech víry, ale také pro jeho diplomatickou obratnost, se kterou napravoval chybná rozhodnutí druhých ve státních záležitostech. Ambrož se dokonce nebál opakovaně a nahlas pronést sice odvážnou, ale téměř vizionářskou myšlenku. Mnohokrát se později potvrdila. Prohlašoval, že dřívější pronásledování církve bylo pro ní ziskem a lepší pro ni je zakoušet od knížat nenávist, než jejich přízeň. Ambrož, kterého západní církev uznávala téměř jako papeže, si to mohl dovolit.

Na rozdíl od pohanů, kteří stát ztotožňovali s božstvy, Augustin nenacházel nic, čím by se lidé díky politickému životu státu přibližovali k Bohu. Původně dokonce uvádí myšlenku, ve které vidí stát jako určitý počet lidí, kteří nemilují Boha. Přesto zachovával a ve svých kázáních požadoval poslušnost vůči státu ve všech záležitostech, které se nepříčily svědomí. Augustin učil a ve svých spisech často zdůrazňoval, že každá státní moc je daná od Boha, protože člověk sám od sebe nedokáže bez určitého řádu existovat. Říká, že jen stát, který se podřídí Božím přikázáním, bude spravedlivý. Podle Augustina použití křesťanské etiky v politickém životě je užitečné. Uvádí, že užitečnost křesťanství na funkci státu by se projevila, kdyby se všichni obyvatelé státu chovali podle evangelia. Přesto, že se Augustin narodil a celý svůj život prožil jako občan Říše římské, staví se proti imperialismu. Velké mocnosti mohly získat svoji velikost jen na nedobrovolném podřízení se malých států. Ideální vztah státu k církvi a naopak, vidí Augustin v přátelském vztahu, ne v partnerském. i když by se jako velký filozof a humanista nejraději realizoval v mnišském ústraní, sám přesvědčuje, že každý má zodpovědnost za církev a společnost a i na politickém postu může člověk pro Boha pracovat.

Svojí rozsáhlou korespondencí s politiky a významnými představiteli Augustin sledoval hlavně ocenit jejich dosavadní činnost a povzbudit k větší a nadšenější práci pro Boží království. Největší práci vykonají, když budou veřejně využívat svých úřadů k oslavě Boha. Mimořádnou radost projevuje Augustin právě nad obrácenými význačnými lidmi, kteří jsou možným vzorem pro ostatní a mohou mít mnoho následovníků. Píše o tom v osmé knize Vyznání.

Stárnoucí biskup, který nikdy neoplýval pevným zdravím, se svojí veřejnou činností cítí unavený a opotřebovaný. Ale je toho ještě tolik, co musí dokončit, dopsat a zrekapitulovat. v mysli má nová poselství, která chce sepsat i pro další generace. Jeho spolubratři a posléze i okolní biskupové naléhají na Augustina, aby si odpočinul alespoň od světských záležitostí. Tuší a uvědomují si pravou hodnotu jeho díla pro přítomnou i budoucí církev. Ví, že v literární práci je nenahraditelný. Nakonec se podařilo dvaasedmdesátiletého biskupa přesvědčit, aby jmenoval svého nástupce.

Když mu Augustin předal celý svůj úřad, nezačal, jak by bylo přirozené, odpočívat po svém neklidně prožitém životě. Naopak se vehementně a s plnou energií pustil do dopisování odložených spisů a souběžně s tím začíná pracovat na nových. Na zasloužený odpočinek nemá čas. Jeho nejplodnější literární doba je pochopitelně již minulostí, ale znovu píše se zápalem mladého bouřliváka, jakým dříve byl. Po čtrnácti letech dopsal konečně své dílo, které tvoří jeden z vrcholů jeho celoživotní práce – De civitate Dei, které začal psát po dobytí Říma barbary. Do konce života zbývají Augustinovi tři roky. Sepisuje ještě svoji kompletní bibliografii, s velkou pokorou opravuje některé své dřívější názory a omyly, které nyní s odstupem času poznává a které se nebojí přiznat. Ještě v roce své smrti dokončuje svůj poslední traktát a připravuje další.

Svůj život prožil Augustin v neklidné době. Smrt ho zastihla v době tragické. Nemilosrdní a krvežízniví barbaři se přes Španělsko dostali do Afriky. Divocí Vandalové, Alani i Gótové systematicky zbavují zemi života. Nepředstavitelné násilí, vraždění a zapalování domů všude tam, kam vkročili. Zmučený, vyvražděný venkov a vypálené kostely, komu se nepodařilo prchnout, je popraven, nebo odvlečen do otroctví. v obležených městech lidé umírají hlady. Hrůza a panika zachvátila sever Afriky, existují první hlášky kanibalismu. Rozprášený lid včetně svého duchovenstva je pronásledovaný a dobíjený. Mnozí poté, co ztratili své blízké a všechen majetek, ztrácejí také víru.

Sídelní město biskupa Augustina Hippo Regius bylo neprodyšně obklíčené a odříznuté od okolního světa na celých čtrnáct měsíců. Znovu a již naposledy odkládá starý biskup své psací náčiní. Pocítil výraznou potřebu morálně podpořit biskupy, kněze i ostatní obyvatele z okolí, kteří se stačili zachránit útěkem do Hippa. Děs, strach a panika se nevyhnula ani kléru a tak někteří pomýšleli na útěk. Augustin moudře a rozvážně napomíná tyto kněze a varuje před důsledky útěku od svých věřících. i když měl na to Augustin dost času před obležením města, nikdy ho nenapadlo, aby své Hippo a svěřenou obec věřících opustil. Sám nesmírně unavený a vyčerpaný dodával všem ostatním odvahu a pobízel k neustálým modlitbám. Po třech měsících obléhání začaly poslední Augustinovy dny. z lůžka, nad které si dal připevnit kající žalmy krále Davida, již nevstal.

Světec Augustin zemřel 28. srpna roku 430.