Spiritualita sv. Augustina

Svatý Augustin z Hippa (nebo Annaby, Alžír) je klíčovou postavou v dějinách Církve. Křesťanské učení a jeho teologický výklad nezůstal po Augustinově smrti v roce 430 stejný jako před ní. Nicméně, právě tento Augustin, učitel a otec více než 135 uznaných církevních řádu a kongregací, je velmi často opomíjen, co se týče dějin spirituality Církve. Z různých důvodů je tomuto velkému učiteli milosti, jehož Řehole („sv. Augustina“) ztělesňuje způsob života pevně zakotvený v evangeliu, věnována vetší pozornost v oblasti spekulativní a apologetické teologie, než v oblasti principu praktického křesťanského života.

V této nešťastné situaci však dochází pomalu ke změně díky spisům velkého učence Lukáše Verheijena, který celou svou vědeckou dráhu zasvětil popularizaci augustiniánské řehole jako nevyvratitelného svědectví neutuchajícího zájmu a snahy, aby se stala vodítkem pro praktický křesťanský život, v jehož středu stojí evangelium.

Spiritualita v naší katolické tradici je termín, který se vztahuje k takovým principům inspirovaným evangeliem, které předávané a uváděné v život pod vedením jejich autora ( Sv. Augustin) přibližují člověka ideálům, které nám odkázal Ježíš Kristus. Přestože základní rysy augustiniánské spirituality jsou společné se „spiritualitami“ sv. Františka z Assisi, sv. Benedikta z Nursie, sv. Ignáce nebo sv. Terezie z Avily (abychom zmínili pouze některé), existují mezi nimi rozdíly.

Ačkoli Augustinova řehole byla pravděpodobně napsána pro společenství zbožných laiků, již po staletí slouží řeholním komunitám k následování příkladu prvotního apoštolského společenství, které nastínil sv. Lukáš ve Skutcích apoštolu (kapitoly 2, 4). Zběžné přečtení textu řehole nám zjevuje Augustinovu snahu obsáhnout všechny oblasti křesťanského chování.

Nyní budu parafrázovat slova tohoto světce:

Především, milovaní bratři a sestry, milujte Boha a svého bližního... žijte spolu ve shodě... na cestě k Bohu buďte jedné mysli a jednoho srdce... nemějte nic za své vlastní... každý ať dostane, co potřebuje... věrně se modlete... postěte se, jak vám dovolí vaše zdraví... služte bez reptání svým bratrům a sestrám (zvláště pak, když jsou nemocní nebo v nesnázích)... odpouštějte si navzájem... cílem vaší touhy nechť je duchovní krása... litujte svých hříchů a modlete se, abyste neupadli do pokušení.

Dá se říci, že sv. Augustin je autorem těchto principu duchovního růstu:

  1. Přátelství

    Přátelství mezi křesťany stejného smýšlení je ohromnou pomocí křesťanům žijícím a bojujícím v sekularizovaném světě. Přátelství, ke kterému učenec z Afriky tolik lnul, je opakem sobectví a jistotou v dobách zkoušek. Bez něho by „svět byl holá poušť“.

  2. Niternost

    Niternost zaujímá jedinečné místo v Augustinových úvahách. Sám prošel rozličnými akademickými systémy a zakusil různé požitky. Nás však nabádá, abychom svůj pohled obrátili do svého nitra, neboť „Bůh nás stvořil a dává nám život a sílu. Je tedy přítomen v nejhlubším nitru naší bytosti. Bůh je nám blíže, než jsme my sami sobě.“ Proto je nezbytné, abychom vstoupili do svatostánku svých duší a blaženě spočinuli v Boží přítomnosti.

  3. Společenství

    Společenství je třetím zásadním prvkem Augustinovy spirituality. Ve společenství stejně křesťansky smýšlejících bratrů a sester nemá místo sebeklam, jelikož křesťanská komunita je domovem pro všechny, kteří touží po setkávání s Kristem. Ve společenství, v němž potkáváme Krista v druhých, kde je Boží slovo vzájemně sdíleno a osvojováno studiem, kde nečiníme nic pro nás samotné, ale vše pro ostatní, s nimiž se společně podílíme na ovoci naší práce, takové společenství je navzdory všem neúspěchům předjímáním nebe a sv. Trojice, prototypem všech vskutku ryzích komunit.

Souhrnně řečeno, řehole sv. Augustina je vyvážená. S vědomím opory milosti Ježíše Krista jsme vyzýváni, abychom opustili sami sebe a vstoupili do světa, který Ježíš tak miluje. Díky Augustinovi jsme Ježíšem pro ostatní! Neznamená to ovšem, že dojdeme pokoje. v našich srdcích bude i nadále sídlit neklid, dokud nespočineme ve věcném sabatu se sv. Trojicí, naším Bohem, jehož prapodstatou je společenství.