Nový pohled na dějiny – De civitate Dei

Nový pohled na dějiny – De civitate Dei

Augustinus rozlišuje dvě obce:

  1. obec pozemskou
  2. obec Boží

První z nich tvoří lidé, kteří jsou předurčeni k věčnému trestu, druhou lidé předurčení ke spáse. Pozemská se vyznačuje sobeckou sebeláskou, která pohrdá Bohem, Boží obec láskou k Bohu pohrdající sebou samým.

Obě obce jsou v dějinách zcela propleteny a jejich členy nemůže člověk rozeznat (hříšníkům se často daří, naopak světci jsou vystaveni utrpení). Budou rozlišeny teprve při posledním soudu. Obec Boží není totožná s církví nebo s křesťany, obec pozemská není totožná se státním útvarem. Dějiny světského státu proto nejsou zásadní pro dějiny spásy.

S pomocí tohoto rozlišení Augustinus vysvětluje významnou historickou událost – dobytí Říma Vizigóty r. 410. Ve spise O obci Boží chce Augustinus ukázat, že vinu za pád Říma nenese křesťanství a že pád Říma křesťanství neohrožuje. Mnozí křesťané totiž považovali římské císařství (po přijetí křesťanství za státní náboženství) za součást Božího dějinného působení – pád říše v jejich očích znamenal konec křesťanských dějin.

Augustinus řadí pád Říma pouze do světských dějin. Ty dělí na šest období podle významných událostí ze Starého zákona. Přitom vytváří analogii mezi šesti dny stvoření (podle Genesis), šesti věkovými kategoriemi lidského života a šesti epochami podle Starého zákona a dějin křesťanství. Lidský život dělí (podle antické literatury) na:

  1. nejranější dětství (od dětí Adama a Evy po potopu světa),
  2. dětství (od potopy po Abraháma),
  3. jinošství,
  4. mládí,
  5. zralý věk
  6. a stáří (od Kristova příchodu a vzniku křesťanství do konce existence lidstva).

Konec dějin nastane v okamžiku druhého příchodu Krista, který ovšem Augustinus blíže neurčuje, protože tvrdí, že Písmo nám o budoucnosti nic neprozrazuje. V této době už žádné nábožensky významné události neprobíhají – ani pád Říma nemá z tohoto hlediska žádný význam.