Dědičný hřích, Boží milost, predestinace a svobodná vůle

Dědičný hřích, Boží milost, predestinace a svobodná vůle

Božské předurčení spásy nebo zatracení člověka a vůbec důraz na božské řízení světa vede k otázkám souvisejícím se svobodnou vůlí člověka.

Augustin v tomto bodě polemizuje s Ciceronem, který tvrdí:

  1. jestliže Bůh předvídá všechny události, pak všechny události se dějí podle pevného, příčinného řádu,
  2. a jestliže všechno se děje podle pevného příčinného řádu, pak nic nezávisí na nás a není tu nic jako svobodná vůle.
  3. Jestliže dodáme, že Bůh předvídá všechny události, jak Augustin tvrdí, můžeme dojít k závěru,
  4. že nic nezávisí na nás a není žádná svobodná vůle.

Augustin tento závěr odmítá následujícími důvody: Do řádu příčin patří i naše vůle samotné (De civitate Dei V.9) a je nutné, že když chceme, chceme svou svobodnou vůlí (V.10). Kromě toho Bůh předvídá i ty věci, které my chceme udělat ze své svobodné vůle. Proto premisa (2) je nepravdivá a Boží předvídání je spíše potvrzením svobodné vůle než jejím ohrožením.

Lze uvést dvě tvrzení:

  1. Bůh zapříčiňuje všechno, co předvídá, včetně svobodné volby člověka.
  2. Člověk nehřeší proto, že Bůh předvídal, že zhřeší (De civitate Dei V.10). Tj. předvídání volby není její příčinou.

Pokud se nenajde cesta, jak obě tvrzení smířit, pak (A) nemá být považováno za Augustinův skutečný názor, protože je v jeho spisech mnohem méně důležité než opakované zdůrazňování (B).