Martin Luther

www.augustiniani.cz

Dopis bratřím a sestrám řádu u příležitosti 500 let od počátku
luteránské reformace

Drazí bratři a sestry,

i když snad příliš zestručněným způsobem, je třeba všimnout si
zahájení Reformy M. Luthera, kterou učinil zveřejněním 95 tezí
o odpustcích ve Wittenbergu, 31. října 1517. V každém případě
není pochyb, že Luther podnítil opravdovou náboženskou krisi,
která ssebou přinesla zlom v západním křesťanstvu a nastolila
základy nejen sekularismu, ale také procesu sekularizace a zrození
nové Evropy. Tyto téze také znamenaly změnu způsobu
porozumění sebe sama. Tehdy změnil příjmení Luder, aby si na
chvíli podepsal Eleutherios (kniha)a pak Luther.

Jeho silná osobnost, bohatá a podmanivá ve svých kontraastech,
nová teologie kterou vyvinul, následky revoluce které vyvolal, z
něj učinily rozhodující postavu světové historie a křesťanství.
Můžeme potvrdit že existuje před a po Luterovi.
Nesmíme zapomenout, že Martin Luther (1483-1546) byl
augustinián. Vstoupil do našeho Řádu v r. 1505 a byl součástí
Congregación de Observancia v Sasku. Náležel ke společenství
prvně v klášteru v Erfurtu a posléze ve Wittenbergu. Zastával
různé vedoucí pozice: vicepřevor a studijní regent (15122-1515) a
provinciální vikář v Turingenu a Míšni (1515-1518). Tyto služby
vykonával s odpovědností a úspěchem, když bylo třeba
rozhodoval, bez toho, aby se vyhýbal obtížím a prosazoval
společné dobro. Byl jmenován profesorem (jeho titul, kterého si
nejvíce cenil byl doktor teologie) a akreditovaný kazatel a byl k
dispozici, aby nabídl své služby kdykoliv byly požadované, jak
tomu bylo u vnitřních problémů (konflikt mezi řeholníky a
observanty) který byl příčinou jeho cesty do Říma v letech 1511-
1512.Všechny prameny potvrzují, že byl zbožným řeholníkem,
spolehlivým a horlivým. Až do roku 1521 se podepisoval vždy
jako „Martin Luther, augustinián“ a hábit používal až do roku
1524, a až do své smrti zachovával mnoho z mnicha, pokud jde o
zbožnost a styl.

Také je jisté, že Luther sám neopustil Řád, ale že se spíše vší silou
rozhněval na řeholní život, odmítl asketické praktiky a zbožnost,
modlitbu breviáře a ostatní povinnosti, radikálně upravil
svátostnou teologii, odsoudil sliby a podpořil opuštění a masivní
opouštění zasvěcených osob. Škoda způsobená Řádu a řeholnímu
životu v Německu byla obrovská. Luther byl naším bratrem
určitou dobu a sdílel naše charisma, ale on sám se postavil mimo
Řád se svými volbami, iniciativou a rozhodnutími.
Řád sv. Augustina, ke kterému náležel Luther, nemá motiv, aby
slavil 500 let počátku Reformy, ale děláme to proto, abychom si ji
připomněli. A děláme to s vážností, vyzdvihujíce pozitivní
aspekty, které způsobila: zhodnocení jedince, zesílení důvěry v
Boha, soustředění se na Písmo svaté, přiblížení liturgie lidu,
rozvoj komunity, zdravý sekularismus, nezbytnost reformy
rozuměné jako návrat k tomu podstatnému. Co by se mohla
katolická církev naučit od luteránské tradice? Papež František na
to odpovídá takto:“ Přicházejí mi na mysl dvě slova:Reforma a
Písmo“... Gesto renovace pro Církev, která je vždy reformující se a
krok dát Slovo Boží do rukou lidu. Musíme se také naučit zabránit
tomu, že to, co musí být procesem reformy a revitalizace celé
církve, se zakládá na „stavu“ odloučení a přerušení, a také že
přiblížení k Písmu svatému se řeší subjektivismem. Pro toto, slovy
luteránského teologa Wolfharta Pannerberga „rozkol v Církvi v
XVI. století se nemá rozumět jako úspěch Reformy, nýbrž jako
vyjádření dočasného krachu: fakt Reformy ukazuje na renovaci
celé Cirkve, na odkaz jeho biblického původu“, kromě toho
můžeme říci, že rozpad v Církvi je vyjádření selhání nezdaru pro
všechny křesťany.

Dnes, když si vybavujeme postavu Martina Luthera, rozebíráme
postavu člověka s hlubokou náboženskou intuicí, posla a kazatele
božského slova, vynalézavého a kreativního, s nesmírnou pracovní
kapacitou, způsob, kterým využíval knihtisk a všechny další
pokroky své epochy ve službách komunikace, a jeho hlubokou
zbožnost. „My všichni jsme žebráci, hoc est verum, to je pravda,“
napsal 16. února 1546. dva dny před tím než zemřel. Byl
upřímným křesťanem a mužem modlitby, dobrým manželem a
otcem rodiny, svědomitým rádcem pro ty, kteří žádali jeho pomoc.
S vroucím a nadšeným temperamentem, vzdor obavám a
neduhům, které ho postihovaly, byl modelem domácích ctností .
Musíme také zdůraznit jeho vnitřní boje proti utrpení a pokušení,
jeho přímý způsob vyjadřování, otevřenost jeho duše a důvěrný
způsob sdílení své intimity s těmi, které mu byli blízcí, a jeho
duchovní citlivost.

Ovšem, nemůžeme obejít další méně příjemnou stranu: to se týká
jeho nesnášenlivosti. Tvrdohlavý a nepružný, zanícený a
vehementní, Luther užíval jízlivá vyjádření vůči těm, kdo mu
odporovali, stával se sprostým a hrubým. Často byl rozmrzelý a
útočný, až to vedlo k hanobení. Jediný vyvolený Bohem, „prorok
konce časů“ myslel si o sobě že jen on má pravdu a proto
agresivně odpovídal na kteroukoliv neshodu. Pro něj nebylo
možné odvolání, protože si nepřipouštěl možnost omylu či chyby.
Jeho fixace na postavu papeže je signifikantní, vyvíjející se od
uctivé poslušnosti k nepřátelství a odporu, až k eventuelní
nenávistí v jeho posledních létech. Jeho přemrštěné urážky a
agrese vůči římské církvi (papeženci, podle speciální
terminologie) jsoou opravdu smutné. Čteme-li tyto texty naplňuje
nás to bolestí. Dnes, díky Bohu, se doba změnila: nejen že existují
srdečné vztahy mezi Luterány a Katolíky, ale také prostřednictvím
ekumenismu došlo k společnému setkání v r. 1999 Joint
Declaration on the Doctrine of Justification, kterého se zúčastnili
zástupci Světové hospolečenství reformovaných církví.

Co se týče Lutherova smýšlení, je nemožné jej zde vysvětlit či
získat nějaké shrnutí. Mohu pouze říci, že Luther konkretizoval
svoji nedůvěru a odmítnutí filozofie svým niterným odporem ke
scholastice, či přehnaně strukturovaným teologickým systémům,
aristotelismu, či intelektovým hrám, klasifikacím, sofistikováním
a všem podtitulkům různých škol myšlení své doby.Všechno toto
nás oddaluje od setkání s Kristem a brání opravdové víře, která je
založena na Písmu, Slovu. Bůh není filozofická hypotéza, ale
zjevil se nám a hovoří k nám v Kristovi.To je proč to požaduje
větší jednoduchost, odvrhuje rafinovanosti, aby se dostal ke zdroji,
který umožňuje setkání. A také to vyžaduje přinést Boží Slovo
blíže k lidu, usnadňující osobní kontakt a přizpůsobení. Z tohoto
přístupu můžeme vyrozumět, že Luther věnuje mnoho času a péče
překladu a kritickému výkladu Písma Svatého a kázání. Prokázal
skvělé zacházení s jeho lidovým jazykem. Jeho překlad Bible má
rozhodující význam, jak v pastorálním a tak ve filologickém slova
smyslu. Luther hraje rozhodující roli ve svém slovním výběru a
stylu, který odráží živost a spontaneitu hovorového jazyka. Je
novátorem jazyka, kterému dodává velkou přesnost a realismus až
do okamžiku, kdy je považován za směrodatný pro sjednocení
německého jazyka a fixaci v moderní němčině. Jako kazatel jeho
kázání měla vždy velký ohlas. Jednoduchý styl, konkretní a
didaktické, velmi praktické. Hovořil s hlubokou přesvědčivostí,
soustřeďujíc se na to, co řekl, bez toho aby se ztratil v gestech či
teatrálnosti, ale užíval populární věty a idiomy.Byl „kazatel
Wittenbergu“, kazatel a přenašeč Slova Božího par excellence.
Jiný podstatný bod v jeho myšlení, je Augustiniánský způsob, je to
realita milosti, která se vztahuje především k odůvodnění, . V
tomto světě triumfu nezájmu, v kterém často žijeme, jako by Bůh
neexistoval, ve kterém Bůh je redukován na pojem či normu,
Luther nás vrací k Bohu, zjevenému v Kristu, který je Láska a
který je uskutečňován v Lásce. Centrem jeho života a jeho
uvažování o víře je bezpochybyy otázka Boha. Trýzněný ve svém
mládí tématem spasení, našel svůj klid a potěšení v principu Boží
spravedlnosti (viz Ř 1, 17). Tak tedy Spravedlnost Boží se nesmí
chápat ve smyslu aktivním či pomstychtivém (Bůh spravedlivý
trestá hříšníky) nábrž ve smyslu pasivním či odůvodňujícím (Bůh
nás dělá spravedlivými a obdařuje nás svatostí).

Ne činy, ať jsou jakkoliv dobré, jsou ty, které nás spasí, nýbrž
důvěra v Krista, jediného Vykupitele, kterou nám sděluje víra.
Solus christus, soli Deo Gloria. Hrozný Bůh se tak stává Otcem
milosti, a spravedlivý Kristus se stává jediným Zachráncem skrze
kříž. Luther pociťuje neschopnost lidských sil, bez milosti, ale
radikaliziuje tuto doktrinu do extrému Pro něj je nemožné, že
lidská bytost může aktivně spolupracovat na spasení, protože hřich
zůstává. Jen kvůli zásluhám Krista se na nás Bůh nehněvá.

Solo Scriptura, sola gratia, sola fide. Následky Lutherova vnímání
vedly k odmítání svobodné vůle, k dogmatické inovaci svátostí,
odmítnutí mše jako svátosti, negace nižšího kněžstva, zrušení
učitelského úřadu církve a církevní hierarchie, a k démonizaci
papežství. Nicméně Luther se jeví překvapivě servilním vůči
protestantským knížarům a vášnivě se předbvádí jako obránce
legitimního společenského a politického řádu, dokonce i za
vysokou cenu. Jeho postoj v Selské válce (1524-1525) nám
podává jeho dobrou ukázku a představuje jeden z nejvíce
diskutovaných rysů reformátora. Jako jsou také dva jiné aspekty,
prezentované Luterem, a které vrhly temný stín na historii
posledních století: nacionalismus a antisemitismus.
¨
Postava Luthera není jednoduchá, ale fascinující. Je plná
kontrastů, které ztěžují objektivitu a nestrannost, ale nabízejí rysy
výrazně pokrokové a to je bez jakékoliv pochybnosti velmi
aktuální. Navzdory tomu, že uplynulo pět století, pokračují
extremní vášně, přilnutí a niterná odmítnutí. A v našem
augustiniánském prostředí, naneštěstí, zůstává zcela neznámý. V
Řádu potřebujeme specialisty na Luthera, jak na poli historickém
tak i teologickém. Doufám, že toto připomenutí Lutherovy
reformy nás probudí a povzbudí ke studiím v tomto směru.
Jsem vděčný za zájem a iniciativy, které se projevily v různých
okrscích Řádu, především na poli akademickém, při organizacích
kongresů, studijních dnech a publikacích. Generální rada se chtěla
zapojit do tohoto směru a podpořila oslavy v Římě, ve dnech 9.-
11. listopadu na kongresu s názvem“ Luther a Reforma: Svatý
Augustin a Augustiniánský řád“. Kéž je to výchozím bodem.
Chtěl bych skončit přesnými slovy papeže Benedikta XVI., která
pronesl v Augustiniánském klášteře v Erfurtu, během své cesty do
Německa (v roce 2011). „Pro Luthera teologie nebyla pouze
akademickou otázkou, ale vnitřním bojem se sebou samým, a pak
toto se stalo bojem o Boha a s Bohem. Jak můžeme mít
milosrdného Boha? Nepřekvapujeme, že tato otázka se stala
pohonným motorem na jeho cestě. Kdo se zabývá současně touto
otázkou, včetně nás křesťanů? Jak významný je Bůh v našem
životě, v našem hlásání? Velká část lidí, také křesťanů, považuje
za samozřejmé, že nakonec Bůh se nezajímá o naše hříchy a
ctnosti. Ví, ve skutečnosti, že všichni jsme jedině tělo. Jestliže
dnes se věří ještě v něco dál a ve spravedlnost Boží, v praxi téměř
všichni předpokládáme, že Bůh musí být velkorysý, a nakonec, ve
svém milosrdenství, nebude brát v potaz naše malé nedostatky.
Ale jsou to skutečně tyto naše nedostatky tak malé?

Cožpak se svět neničí korupcí velkých, ale také malých, kteří
jedině myslí na své vlastní dobro? Cožpak se neničí mocí drogy,
která je živena z jedné strany touhou po životě a penězích, z druhé
strany chtivostí potěšení těch, kteréjsou na ní závislí? Cožpak není
narušena vzrůstající tendencí k násilí, které se často maskuje jako
projev určitého náboženství? Kdyby v nás láska k Bohu byla
živější a částí Jeho, láska k bližnímu pro Boží stvoření, pro lidi,
cožpak by mohl hlad a chudoba ničit celá území na zemi? Otázky
v tomto smyslu by mohly pokračovat. Ne, zlo není nevýznamnost.
Nemohlo by být tak mocné, kdybychom měli boha skutečně v
centru našeho života. Otázka: Jaké je postavení Boha vůči mne,
kde stojím já před Bohem? Lutherova burcující otázka musí ještě
jednou přijít, nepochybně v nové formě, protože je také naší
otázkou. Myslím si, že to by měla být první otázka která nás
vyzývá, když se setkáme s Martinem Lutherem.“
Kéž naše Paní Utěšitelka nás provází svou láskou

Řím, 28. září 2017
P. Alejandro Moral Antón,gen.převor OSA