Ministranti

Ministranti

Vznik ministrantské služby jako laické liturgické služby souvisí s tím, že se nedostávalo kleriků, z nichž alespoň jeden měl asistovat při slavení (od 13. stol. i privátní) mše. Byli proto nahrazováni laiky. Dokladem pro to je např. Admonitio synodalis z 9. stol., kde se říká: „Omnis presbyter clericum habeat vel scholarem, qui epistolam vel lectionem legat et ei ad missam respondeat, et cum quo psalmos cantet“. Ještě v r. 1310 kárá Mohučská synoda zlozvyk, že při mších na venkově kněží „propter defectum clericorum“ slaví mši „sine ministri suffragio“. Proti tomu se požaduje, aby se i na venkově neslavila mše bez spolupůsobení důvěryhodných osob, schopných číst a zpívat. v Consuetudines kláštera ve Farfě je zmiňován jako taková vhodná osoba i „puer“, přičemž jsou jistě míněni obláti, tedy chlapci předurčení pro život v klášteře nebo pro kněžství. Tito chlapci mohli při mši číst epištolu a přinést kalich. U cisterciáků měli knězi asistovat dokonce dva mešní služebníci: úkolem klerika bylo být knězi ke službě a odpovídat mu, úkolem laika bylo přinášet vodu a zapalovat svíce. Instrukce pro ministranty obsažené v klášterních pořádcích měly povahu rozptýlených pokynů. Naproti tomu v dominikánském ordinariu z r. 1256 představují pokyny pro „servitora“ při privátní mši samostatnou kapitolu. Mešní služebník musel mimo jiné rozložit oltářní plátna a na konci je zase složit; v příslušném okamžiku přenášel knihu a svíce; pomáhal při přípravě kalicha. Jinak měl být stále připraven ke službě a k odpovědím. Je zde již předepisováno též jeho držení těla: při oracích a během kánonu má být mírně ukloněn. Liber ordinarius z Lüttichu tyto směrnice rozvádí ještě dále: mešnímu služebníku se na začátku předepisovalo umýt si ruce; přijímal od kněze „pax“ a předával jej dále (i když šlo o instrukce pro privátní mši!); při konventní mši měl upozornit na pozdvihování zazvoněním.

Protože rubriky, týkající se náležitostí ministrantů, byly v pozdějším Missale Romanum zastoupeny jen velmi řídce, vedlo to, až na otázku odpovědí, zacházení s knihou a konvičkami, ke krajovým odlišnostem ve výkonu ministrantské služby. Tak např. pokud šlo o zvonění, bylo v době před II. vatikánským koncilem zvykem v Rakousku kromě předepsaného zvonění při Sanctus a proměňování, dát znamení zvonkem také při ofertoriu a komuniu, jinde při „omnis honor et gloria“ (m.j. ve Francii) nebo též při Pax Domini (Střední Amerika). Ve Francii, i v Alsasku, bylo navíc zvykem, že ministrant na začátku ofertoria uctivými pohyby snímal a skládal velum z kalicha a podobně si počínal po komuniu, kdy jej podal knězi.

Prakticky byli podle tradice klerických škol při nadačních kostelech a klášteřích většinou vybíráni za ministranty neporušení chlapci, jejichž dětská nevinnost se do určité míry považovala za náhradu duchovního charakteru. Je však třeba říci, že se proti tomuto řešení stále znovu objevovaly námitky. Např. P. de Goussanville (+ 1683) v tom viděl zneužití, jež snad může být omluveno obyčejem (PL 77, 1336 D). Claude Martin, od r. 1690 prior v Marmoutier, se snažil, aby se vědělo, že děti a ženatí muži jsou ze služby oltáře vyloučeni. Též i v 18. a 19. stol. se ozývaly hlasy proti ministrantské službě chlapců.

Pokud jde ještě o duchovní charakter, ten nemusel zcela chybět, pokud bývalo školení ministrantské techniky doprovázeno duchovní péčí a když navíc někde existovalo z pověření biskupa i formální přijetí církevní formou. Tak např. Th. Mathyssek ve svém díle Leitfaden der Pastoral vydaném v r. 1940 zmiňuje formulář tzv. „Altardienerweihe“ schválený v diecézi Limburg. Kromě toho stojí za to připomenout, že v Římě ještě v 8./9. stol. obdrželi mladí klerici počínaje asi akolytou (který nesl sáček s eucharistií) od papeže nebo biskupa svěcení. Do té doby obdrželi jen požehnání od arcidiakona.

Ačkoliv prvním posláním ministranta bylo svou přítomností a odpověďmi zastupovat lid, což náleží laikovi a v případě nouze tento úkol mohla plnit i žena (srv. CIC z r. 1917, can. 813, 2), přesto byl ministrant podle plného rozsahu své služby považován za nástupce klerika a vposledku za nástupce diakona, s nímž má i společné označení (diákonos = minister). Připomínkou toho jsou i označení pro oděv ministrantů (provedený v různých barvách), užívaná ve středověkých Inventářích: „dalmaticae puerorum“ (kromě toho též „tunicae, albae puerorum“).