Klášter v 18. století, barokní přestavba, současnost

Klášter v 18. století, barokní přestavba, současnost

Počátkem 18. století se pražský konvent podílel na obohacení barokní výzdoby Prahy. Do této doby spadají začátky sochařské výzdoby Karlova mostu, k níž přispěl i malostranský klášter dvěma sochami řádových světců. 27. srpna 1708 nechal instalovat první sochu sv. Augustina a 8. září téhož roku sochu sv. Mikuláše Tolentinského. Iniciativa vyšla od provinciála Václava Pelikána a P.Christiana Mitise, bývalého asistenta generálního převora pro Německo.

Rok 1713 byl poznamenán poslední velkou morovou epidemií v Čechách. Klášter učinil kvůli nákaze některá opatření. Posluchači theologie z řad noviců byli přemístěni do kláštera v Pivoni, posluchači filosofie do kláštera v Dolním Ročově. Kněží opět posluhovali nemocným, tentokráte s oběťmi: 10. září zemřel P.Filip Blovský, 1. prosince pak P.Severin Schreiber.

Do popředí se postupně dostávala otázka opravy kostela. V červenci roku 1723 udeřil do kostelní věže blesk, prorazil klenbu kostela a zabil bratra laika. Klenba hrozila sesutím, provizorně byla zpevněna železy, které darovala hraběnka Thunová. V následujícím roce bylo nutné opravit klenbu v knihovně a opravovala se i část konventu proti paláci Filipa Lobkovice. Začal spor o šířku ulice, klášter nakonec ustoupil. Nový spor propukl ještě v roce 1728, kdy architekt zamýšlel změnit knížecí oratoř v kostele, spojenou s Lobkovicovým palácem nadúrovňovou chodbou.

Jako neodkladná se ukazovala celková oprava kostela, které se ujal převor Serafin Melzer. Potřebné peníze byly získány zajímavou cestou. V roce 1722 sochař Ondřej Filip Quitainer zhotovil dřevěné návrhy šesti velkých soch pro hlavní oltář, ve stříbře je odlil zlatník Leopold Lichtenstoff. Náklady byly hrazeny z velikého odkazu hraběnky Heleny Barbory z Vřesovic, vdovy po předbělohorském místodržícím Jaroslavu Bořitovi z Martinic: v r. 1678 odkázala klášteru dům v Celetné ulici, monstranci a hlavně 29 250 zl. Stříbrné sochy musely být roku 1729 roztaveny a klášter získal 11 749 zl. na financování stavební činnosti. Jako architekt byl zvolen nejvýznamnější představitel českého barokního stavitelství Kilián Ignác Dientzenhofer. Měl posoudit celkový stavební stav kostela, u něhož byla narušena i statika. Stavitel vypracoval plán příliš rozsáhlé přestavby, na niž klášter neměl dostatek prostředků, stavební práce tedy proběhly v menším měřítku: Dientzenhofer měl nově vyzdobit stávající konstrukce a - zřejmě jen podle ústní dohody – přestavět kostelní průčelí. 26. dubna 1727 byla podepsána smlouva znějící na částku 8300 zl. a v květnu následujícího roku ji také klášter zaplatil.

V dubnu 1728 začala i tak rozsáhlá přestavba kostela, ukončená v roce 1731. Základní disposici trojlodní basiliky nemohl architekt příliš měnit, soustředil se na klenby a výzdobu stěn; zároveň musel řešit statické zajištění starých zdí. Presbytář byl zaklenut kupolí s lucernou, novou klenbu dostala hlavní loď. Stěny byly rozčleněny kompozitními pilastry nesoucími kladí s bohatě profilovanou římsou. Ohlasem renesanční přestavby zůstaly empory nad postranními loděmi. Práce i přes dílčí komplikace (spory s Lobkovicem) pokračovaly, 8. prosince 1729 byla vysvěcena loď a 24. srpna 1731 presbytář.

Fasáda západního – hlavního – průčelí stavěla architekta před problém, jak vyřešit pohledově malý odstup diváka v úzké uličce. Průčelí je pojato velmi plasticky, s mohutnými sloupy a římsami, takže i pohled zdola je velmi působivý. Zde a na jižní straně kostela zůstaly původní pozdně renesanční portály s barokními dveřmi z let 1727-28. V nikách nad nimi jsou sochy sv. Augustina a sv. Tomáše od Jeronyma Kohla z r. 1684. Dientzenhofer také zřídil nový vchod do ambitů vlevo od západního průčelí kostela a upravoval ambity, kde v letech 1743-45 byla kameníkem Josefem Lauermannem položena nová dlažba. Naopak jediná - severní – věž kostela si podržela svůj gotický ráz.

Na vnitřní výzdobě kostela se podílela řada významných umělců českého baroka. Ze starší doby je třeba jmenovat Karla Škrétu. V roce 1645 se zde ženil, pro kostel namaloval čtyři obrazy: Nejsvětejší Trojice, Nanebevzetí P.Marie, sv. Tomáše z Villanovy a sv. Mikuláše Tolentinského. Roku 1692 namaloval na zadní straně skříně varhan obraz Ukřižovaného Jan Jiří Heintsch. Po Dientzenhoferově přestavbě v roce 1728 další významný malíř Václav Vavřinec Reiner pokryl klenbu kostela freskami s výjevy ze života sv. Augustina a sv. Tomáše, obdržel za ně v r. 1730 1500 zl. Konečně nelze pominout Františka Xavera Palka, který v r. 1767 vytvořil obraz sv. Rocha.

Na sochařské a řezbářské výzdobě se podíleli další významní tvůrci. Vedle už zmiňovaného O.F. Quitainera to je Ferdinand Maxmilián Brokoff, který zhotovil šest soch světců pro hlavní oltář, dále František Ignác Weiss, Antonín Quitainer a Ignác Platzer. Umělecky cenné je zařízení sakristie – vyřezávané skříně podél stěn z r. 1622.

Několikerou přestavbou prošly varhany. V r. 1668 nový stroj s 1242 píšťalami postavili Matyáš Keller a Jan Jindřich Mund, stavitel varhan v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. Varhany znovu v r. 1730 přestavěl loketský varhanář Jan František Fassmann. Kostelní věž nesla čtyři zvony. Nejvzácnější byl zvon z r. 1541, který ulil slavný zvonař Brikcí z Cimperka. Byl bohužel odvezen a rozlit za 1. světové války. Další zvony zasvěcené sv. Monice a sv. Augustinovi byly dílem pražského zvonaře Leonarda Löwa z roku 1652, čtvrtý zvon darovala v r. 1721 Anna Markéta Retzová.

Klášterní kronika uvádí k roku 1730 i „personál“ náležející ke kostelu: šest chudých žen, které stále uklízejí kostel, dále kostelník s pomocníkem, jejichž povinností je zdobit oltáře a dbát na sledování fundačních mší a modlení. Chrám má také „figurální hudebníky“ (musicos figurales), regenschoriho se zpěváky a potřebné hudební nástroje. Hudbu na pohřbech ale obstarávají muzikanti malostranští pod vedením kantora z fary sv. Václava.

V průběhu 18. století tak kostel i konvent nabyly dnešní podoby. Kostel je svým způsobem jedinečný architektonický celek, v němž se bez rušivých momentů prolínají a navzájem doplňují tři stavební epochy – gotika, renesance a baroko.

Dramatické osudy zažil klášter ještě za tzv. válek o dědictví rakouské. Při obléhání Prahy Prusy v roce 1757 stříleli obléhatelé bezohledně na město. Kostel i konvent dostaly 42 zásahů „ohnivými kulemi“, kopule byla zasažena dvakrát, ale po ruce byl dostatek lidí i materiálu na hašení, a tak k větším škodám nedošlo.

Následující století se už zaměřovala na opravy a údržbu. Při veliké renovaci v r. 1910 se ukázala potřeba výměny některých kamenických prvků, ale vzhled budov nebyl narušen. Podobně jako ostatní kláštery byl i sv. Tomáš v roce 1950 zrušen, mniši vystěhováni a konvent přeměněn na domov důchodců s rozsáhlými vnitřními adaptacemi. Další etapa obnovy v 70. letech se týkala jen kostela, poslední důkladnou opravu včetně výměny krovu postiženého dřevomorkou podstoupila budova chrámu po roce 1990.