Husitské války, obnova a stavební úpravy v 16. a 17. století

Husitské války, obnova a stavební úpravy v 16. a 17. století

První pražskou defenestrací 30. VII. 1419 začalo období husitských válek. Klášter sv. Tomáše se nalézal v příliš exponované oblasti Malé Strany a stal se brzy terčem útoků. Podle klášterní kroniky byli mniši vyhnáni už v dubnu 1420, 9. května téhož roku byl spálen konvent a  v červnu byl vypálen kostel. Majetek kláštera zkonfiskovala a rozprodávala obec. Zničení bylo asi důkladné, jak dokládají prameny 16. století. Na tzv. Vratislavském dřevorytu Prahy z r. 1562 (zachycuje nepochybně starší stav) zůstává z kostela jen presbytář uzavřený na západní straně zřejmě provizorní stěnou s předsíní, po levé straně trojlodí je řada pilířů a zbytek severní stěny hlavní lodi, po jižní straně presbytáře stojí kaple sv. Doroty. v místech hlavní lodi je doložen hřbitov. Katastrofy přicházely i v průběhu 16. století: v roce 1503 kostel znovu vyhořel, r. 1509 se pod návalem diváků zřítil kostelní kůr a při velikém požáru Hradu a Malé Strany r. 1541 byl postižen i svatotomášský komplex.

Obnova řeholního života začínala pomalu až v polovině 15. století. Řeholníci se prý tajně vraceli už po roce 1437, tj. po skutečném nastoupení Zikmunda Lucemburského na český trůn. Klášter byl ovšem naprosto nezpůsobilý k obývání, bydleli tedy v okolních domech. První převor Augustin z Domažlic se připomíná až v r. 1497, další – Martin z Ostrova (Martinus de Insula – Sv. Dobrotivá) – je doložen v prvních desetiletích 16. století. Podle tradice měl klášter v této době nedostatek kazatelů, proto přijal r. 1524 pro česká kázání Václava Hájka z Libočan. Hájek patří k nejznámějším, i když poněkud kontroverzním postavám české renesance. v letech 1524-39 (nepochybně s přestávkami) měl působit jako kazatel u Sv. Tomáše, současně se ale uvádí jako farář v Rožmitále a v r. 1527-33 jako děkan na Karlštejně, odkud byl nakonec sesazen. Ke Sv. Tomáši se vrátil na sklonku života: v roce 1539 si zakoupil dům na klášterních pozemcích. Proslul především jako autor nejznámějšího historického díla 16. století – Kroniky české. Zahrnuje líčení českých dějin od bájných začátků, které Hájek naplnil množstvím výmyslů. Avšak pro čtivý sloh a vlastenecký tón se Kronika stala jednou z nejčtenějších českých knih do počátku 19. století a svými náměty ovlivnila řadu českých umělců.

Stavební úpravy zřejmě probíhaly již koncem 15. století a byly umožněny především dary příznivců z řad měšťanů, šlechty i panovnického domu. v roce 1499 byla vysvěcena opravená kaple Filipa a Jakuba - kapitulní síň, zasvěcena byla sv. Barboře. Král Vladislav Jagellonský v roce 1510 obnovil jurisdikci kláštera na jeho malostranských pozemcích. v privilegiu se uvádělo: „…cožkoliv domů na místech svrchupsaných a na gruntech téhož kláštera vystaveno jest a neboli vystaveno na budúcí čas bude, aby v těch domcích všelijakého řemesla řemeslníci bydliti mohli a žádnému jinému buďto právem nebo jakýmkoliv platem poddáni nebyli než toliko převoru a konventu kláštera.“ v r. 1560 zde bylo 16 domů a v r. 1615 už 26 domů. Dalším dobrodincem byl král Ferdinand I. – v roce 1531 potvrdil klášterní privilegia a věnoval materiál na zaklenutí presbytáře, těžce poškozeného předchozími požáry. Císař Maxmilián II. spojil v roce 1565 správu kláštera sv. Kateřiny na Novém Městě, kde byla původně ženská větev řádu, se správou kláštera u sv. Tomáše. Roku 1568 týž panovník potvrdil tomášského převora Martina Svitavského z Bochova i ve funkci převora u sv. Kateřiny.

Opravy a přestavby probíhaly v renesančním duchu od r. 1551. Obnovovalo se trojlodí, kde zůstala zachována gotická dispozice, ale klenby bočních lodí a rovněž horní část střední lodi dodnes nesou renesanční rysy. Přízeň projevil také císař Rudolf II. v roce 1584 nařídil dvornímu staviteli Ulrichu Aostallimu posoudit celkový stav kostela. Ten byl shledán jako špatný, nicméně práce pokračovaly: trojlodí bylo nově zaklenuto, nad bočními loděmi vznikly postranní empory, v chóru byla zazděna okna a vyplněna slepou kružbou (dnes částečně zachováno na kostelní půdě). Dále vznikla kružba v okně chodby mezi presbytářem a sakristií, dříve mylně pokládaná za gotickou. Roku 1593 byl kostel vysvěcen nunciem Grecianem z Cremony. Stavitelem byl pravděpodobně Bernardo di Alberto, v práci asi pokračoval Jan Dominik de Barifis doložený r. 1611. v roce 1596 byla ukončena podle letopočtu na portálech do ambitu oprava kaple sv. Barbory.

R. 1603 věnoval Rudolf II. ještě 100 zl. na stavbu knihovny, umístěné v severním křídle ambitů. Jejich stavba tedy pokračovala také, v r. 1610 se opravovala kostelní věž. z této stavební etapy pocházejí renesanční kostelní portály z dnešní Josefské a Letenské ulice, dílo kameníka Giovanniho Battisty Bussi de Campione z let 1615 a 1617; portály do kaple sv. Barbory od téhož autora a portál vchodu do knihovny v 1. patře severního křídla s nápisem: „Codices certa hora singulis diebus petantur: extra horam qui petierit, non accipiatur. S.Aug: in Reg: Anno MDCIII.“ Je to snad nejstarší dochované oznámení výpůjční doby v Čechách.

Z rudolfinské doby je zachováno několik výtvarných děl. Slavný malíř Bartoloměj Spranger je autorem obrazu sv. Šebestiána na oltáři v presbytáři, Josef Heintz maloval obraz Sv. rodiny v kapli sv. Barbory, votivní obraz s Ukřižovaným v pravé boční lodi věnoval r. 1608 španělský vyslanec Gulilelmo de S.Clemente.

Vznikala i náboženská bratrstva. Už v r. 1580 vzniklo „Bratrstvo Nejsvětejšího těla Páně“ (Cofraternitas Sacratissimi Corporis Christi), které schválil v r. 1588 i papež Sixtus V. Členy byly významné osobnosti, např. panovníci Rudolf II., Ferdinand III. Příslušníci bratrstva měli např. povinnost „ať prší nebo třebas přikvačí noc“ spěchat se svátostí k nemocným a umírajícím. v r. 1625 pražský arcibiskup hrabě Arnošt Harrach založil bratrstvo ke cti sv. Šebestiána (Cofraternitas sancti Sebastiani), mezi jeho členy nacházíme opět Ferdinanda III., císaře Leopolda I. nebo později Karla VI.

Do života kláštera zasáhly události spojené s počátkem války třicetileté – s českým stavovským povstáním. v prosinci 1618 žádají direktoři – prozatímní zemská vláda vzbouřených stavů – od provinciála Jana Svitavského z Bochova půjčku na vyplácení žoldu; jinak hrozí, že nespokojení vojáci se vrhnou na klášterní majetek. Zjistili totiž, že klášter má „poctivé důchody, též dobré opatření a zásoby, nechová v klášteře mnoho bratří.“ a ze svých důchodů klášter každého roku „nemalou summu na stranu odkládá“, takže „nemalou summu peněz hotových a ležatých nyní pospolu jmíti musíte.“ Podle poznámky na rubu dopisu převor přislíbil 2000 zl., požadavky direktorů ale nekončily. 31. května 1619 už chtějí vidět urbář klášterních vsí a soupis důchodů, nakonec stejně došlo k záboru majetku. Nicméně pohroma z roku 1420 se neopakovala a už 23. XI. 1620 místodržitel Karel z Lichtenštejna v zastoupení vítězného Ferdinanda II. svoluje, aby klášter obdržel zabavený majetek zpět. a hned v následujícím roce týž panovník potvrdil klášterní privilegia a nařídil Lichtenštejnovi, aby vyplácel převorovi u sv. Tomáše ročně 1500 kop míš. na výchovu a vydržování mladých kněží.

V roce 1621 dostal konvent nového souseda, tehdy všemocného Albrechta z Valdštejna, který začínal budovat svůj palác. Skupoval pozemky a domy, od kláštera zakoupil tzv. Pytlíkovskou zahradu a pět domů na klášterním pozemku. Další koupě se uskutečnila v roce 1623: Valdštejn získal ještě dva domy a slíbil zaplatit do r. 1629 7000 kop a věnovat 3000 zl. na výzdobu hlavního oltáře. Avšak neplatil a klášter musel po jeho zavraždění v roce 1634 splácení dluhu obtížně vymáhat až u císaře Ferdinanda IV. Ten nařídil dluh hradit z prostředků české komory, placení se však protáhlo až do r. 1652.

Škodám klášter za války třicetileté ale neunikl. Po obsazení Malé Strany Śvédy v r. 1684 kromě ztrát finančních vznikla i velká škoda duchovní: švédský generál Koenigsmark odvezl téměř všechny rukopisy z klášterní knihovny a mnoho tištěných knih do Stockholmu. Ztráty už se později nepodařilo nahradit.

Naopak vzácnost získal klášter v roce 1637. Provinciál Jan Crystellius Svitavský z Bochova objednal u slavného malíře Petra Pavla Rubense hlavní oltářní obraz Umučení sv. Tomáše a menší obraz sv. Augustina, originály dnes v Národní galerii. Náklad představoval 945 zl. I v průběhu války pokračovalo zařizování interiéru. v r. 1637 byly postaveny varhany, r. 1639 byl vysvěcen hlavní oltář, následovaly oltáře sv. Anny (1643), sv. Mikuláše Tolentinského, Nejsvětější Trojice, Nanebevstoupení P.Marie, Tří králů (1644), Panny Marie Bolestné a sv. Moniky, sv. Kříže (1656), sv. Tomáše z Villanovy (1670) a sv. Šebestiána (1671), sv. Justa, P.Marie Potěšující, Všech svatých (1683).

V roce 1656 probíhala přestavba pivovaru, v letech 1665-66 pracoval v konventu architekt Jan Decapauli. Roku 1683 se stavěla galerie nad ambitem při kostele, na přelomu 80. a 90. let 17. století vznikala patrová nástavba nad jižním a západním křídlem ambitů. Severní a východní část dostala patrovou nástavbu již počátkem 17. století, památkou jsou zde sdružená okna. Nicméně klášterní kronika charakterizuje na konci století stav kostela jako neutěšený, s tmavým vnitřkem (fenestris obscuris). Už v r. 1691 se radila kapitula o dalších opravách, ale chyběly peníze. Avšak vývoj událostí si nakonec vyžádal zahájení rozsáhlých oprav, které vyvrcholily Dientzenhoferovou přestavbou.